Občanské sdružení, zal. 1974

Josefov

23.-24.7.2005

„Ten, který má spacák do - 20“ se dostavil k mikrobusu a pravil: „Kam to vůbec jedeme? Já jsem to nenašel na mapě!“ Tak jsme mu museli vysvětlit, že Josefov je vlastně pevnost a patří pod katastr obce Jaroměř. Ti z nás, kteří tam ještě nebyli, si moc nedovedli přestavit, jak velká taková pevnost může být. Protože jsme dorazili o půlnoci za doprovodu nebeských světelných efektů, které nám už zdálky jasně naznačovaly, že na místě určení lije jako z konve, prohlídku pevnosti jsme museli nechat na zítřejší ráno.

Zatím jsme měli možnost se seznámit pouze s bývalou strážnicí, kde jsme byli ubytováni. Pavouci sekáči, můry a jiný půvabný hmyz byl naším nečekaným vpádem patrně nemile překvapen, ale nezmohl se na žádné protesty, pouze vykukoval ze spár mezi cihlami a snažil se pochopit, co se děje. Moc se toho nedělo. Po krátkém přetahování byla všem udělena lehátka a jednotka se rozdělila na dvě části: na ty, kteří šli spát, a na ty, kteří šli zjistit, zda je ještě někdo vzhůru. Byl. A dokonce i výčepní. Prim měl bezesporu hulán Zdeněk Ševčík, který při půllitru piva povýšil sebe, kaprála Marka Fialu a vicekaprály Michala Jenča a Jerzyho Superstar Paulssonka na generální štáb a dále vykoupil všechny dostupné korbáčiky.

Ráno nás uvítalo skleníkovým efektem, který se podepsal na zdravotním stavu jednotky, jež po nesmírně dlouhém, asi dvousetmetrovém, pochodu začala padat jako mouchy. Probral je teprve příslib návštěvy musea a kasemat, kterou nám zařídil náš externí člen Čeněk Resl. Po obědě ve školní jídelně se konala bitva. Část jednotky se převlékla za Prušáky, část zůstala v rakouském. Velení rakouské části bylo svěřeno Martinu Poláchovi, kterému sláva stoupla do hlavy. Nejdříve se v bitvě dožadoval toho, aby oni stříleli první, a pak odmítl padnout se slovy: „Já nemůžu! Já tady velím!“ Bitva byla akční, bohatá na kontaktní střety a všichni se dosyta vyřádili, což se jim obvykle nepovede. Po bitvě následovala prohlídka kasemat, která na všech zanechala hluboký dojem zejména proto, že průvodce v jedné chvíli nařídil zhasnout kahany se zdůvodněním: „Ti vojáci se tu vyznali i poslepu!“ a všichni zůstali ve tmě.

Tuto tmu večer rozptýlilo hvězdné vystoupení Jerzyho Superstar Paulssonka. Na prostranství mezi bastiony bylo pódium, kde vystupovaly hudební skupiny. My jsme seděli na hradbách a pozorovali mravenčení pod námi. Pak bylo ohlášeno vystoupení kankánových tanečnic. Z hradeb byl dobře patrný rychlý příliv mužské populace k pódiu. I někteří z našich řad neodolali pokušení a chvatně seběhli dolů. Když vystoupení skončilo, zamířila většina zase na hradby. Pouze Jerzy a Vlasta Sup se oddělili a pokračovali k záchodům. „Podívejte se, co to s nima dělá!“ konstatoval ironicky předseda, který měl ze své pozice nejlepší rozhled. Jerzy a Vlasta vstoupili do kabinek a začali si odkládat. Jerzy, dosud pod vlivem vystoupení, opomněl základní bezpečností pravidla a zapomněl se v kabince zamknout. Celý zbytek jednotky měl tedy možnost z hradeb pozorovat, jak dvě nic netušící dámy otevřely jeho kabinku. Rozkročený Jerzy se na ně vylekaně ohlédl. Dámy se tak vyděsily, že utekly, aniž dveře zavřely, a Jerzy to musel, ač nerad, za povzbudivého hlučného smíchu celé jednotky udělat sám. Utěšovali jsme ho pak, že ty dvě se porvaly o to, která za ním půjde do kabinky, ale Jerzy to nesl statečně a při odchodu z kabinky se nám klaněl. A tak jediný, kdo o celé vystoupení přišel, byl Vlasta.

V neděli ráno byla další bitva nahoře na hradbách, tentokrát spíš pro vojáky než pro diváky. Vrcholem celé akce byla střelba z kasemat, která měla lehce nepříznivý dopad na naše vztahy. Kdosi zevnitř totiž zavolal: "Nestřílejte, jsou tam lidi!" a další vykoukla a odpověděl mu: "To nic, to je jenom Růžena!" (Tj. naše markytánka). Pochopitelně ji to nepotěšilo. A pak už jsme se balili. Přes jednatelčiny protesty, že nechce „zase do rakve“, čímž myslela mikrobus, jsme nasedli a vyrazili domů. Konečně si po pětitýdenním maratonu odpočineme.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku