Občanské sdružení, zal. 1974

Caldiero

To máš hned!

22.4. - 24.4.2005

Přísloví "jednou, dvakrát, do třetice" se protentokrát vyplnilo vrchovatě. Odjezdu předcházelo krátké bouřlivé drama, protože autobus, kterým jsme měli odjet, neměl eurolicenci a byl zabaven na hranicích. Předsedovi se po šedesáti telefonátech podařilo zajistit náhradní a tak jsme přece jen šťastně odstartovali. Druhý malér se konal na česko-slovenském hraničním přechodu Kúty. Pavel Bednář z Prostějova měl měsíc prošlý pas, proto ho k jeho i naší velké lítosti o půl jedné v noci celníci vysadili z autobusu.

Kde jsme se vzali na Slovensku? Kvůli poplatkům na rakouských a italských hranicích jsme tentokrát cestu do Itálie pojali jako exkursi po zemích bývalé Rakousko-uherské monarchie. Jelikož autobus kodrcal a nedalo se moc spát, brali někteří spolucestující "kapky na spaní". Vlastík Dostálík poněkud podcenil doporučené dávkování a nakonec usnul natažen na sedadle. Nechal si nad sebou rozsvícenou lampičku, což ho zřejmě rušilo a tak si pořád zakrýval oči, střídaje přitom obě ruce. Zdeňku Ševčíkovi se zželelo kolegy hulána a lampičku zhasl se slovy: "Asi se mu zdá, že ho někdo fotí s bleskem!"

Okolo poledne jsme dorazili do Benátek, kde jsme byli carabinieri nečekaně obráni o 180 E za vjezd do centra. Po dlouhém přetahování s místními podnikavci, kteří tam čekají na nezkušené turisty, jsme se nalodili na plavidlo, kterému jsme my říkali "motorový člun" a zdejší lidé "tramvaj", a to nás dovezlo na nábřeží poblíž náměstí sv. Marka.

Benátky jsou zvláštní uzavřený svět. Uličky jsou tak úzké, že když vás naštve soused, nemusíte se obtěžovat s jeho přepadením, ale můžete mu nafackovat z okna do okna. V Benátkách nenajdete jedinou moderní stavbu, jediné auto nebo kolo, jediný kousek trávy a stromů je tady úhrnem asi dvacet. Zato tady najdete mračna holubů. Je to fenomén, který ochránci památek považují za neblahý a obchodníci za lukrativní - uprostřed nespočetných hejn se krčí stánky s ptačím zobem. Na každém rohu tady postávají karnevalové postavy, které se s vámi nechají vyfotit. Za poplatek. Pochopitelně. Bydlení tady je totiž romantické, ale patrně i dost nákladné. Kromě auta musíte totiž vlastnit i motorový člun.

Po prohlídce Benátek jsme opět naskládali své vykloubené končetiny do autobusu a ukazovali si suvenýry. Čeněk Resl mladší zakoupil své přítelkyni panenku a soutěž tím vyhrál. Celá zadní část autobusu totiž nadšeně kontrolovala, co má panenka pod sukýnkou. Když se tím unavili, vesměs tvrdě usnuli. Probudili jsme se až na místě. Nastala kuriózní situace: dorazili jsme za světla, proto se stavění stanů neobešlo bez chaosu. Přesto jsme šťastně dostavěli, převlékli se a vyrazili na večeři. Obšťastnili nás, jak taky jinak, těstovinami. S pokračujícím večerem byli všichni čím dál tím spokojenější, hlavně markytánky, které měly původně spát ve velkém stanu, do kterého se nakonec uchýlili huláni. Stan si totiž díky jeho poloze na samém konci tábora vybírali jako vhodnou zástěnu k vykonání potřeby téměř všichni vojáci. Kromě Ivánka Uhra, který si vybral stan plukovníka - za toto porušení subordinace byl také velice rychle a razantně odehnán šokovaným majitelem.

Posezení u ohně proběhlo ve znamení Čeňka Resla mladšího. Nezvládl zjevně poměr mezi svou tělesnou hmotností a množstvím zkonzumovaného vína. Nejdřív seděl na lavičce a tak poutavě nám vyprávěl o internetu, že mu Mirek Harenčík vyhrožoval: "My si tě vyfotíme a pošleme ti to na mail!" Protože ví, že proti světlu se fotit nedá, přidřepl si zády k ohni. Tato poloha se neukázala jako nejlepší řešení. Musel být záhy upozorněn: "Čendo, běž od toho ohně, nebo tam spadneš!" Čenda se ohlédl a sdělil nám: "Mám to pod kontrolou!" Pak vrávoravě povstal a tvrdě došlápl na nohu Pepka Olšara. To ho vyvedlo z rovnovány a aby nespadl, chytil se Pepka - za obličej. Díky velikostními a hmotnostnímu rozdílu poškozený přežil bez újmy, ale posteskl si: "Vlasy rozcuchané, brýle opatlané, noha zlomená..." Čeněk mávl rukou a pravil: "To máš hned!"

Aby nám bylo veselo hned od rána, rozhodli se kapitán, kadet a vicekaprálové, že kaprálům připraví radostné překvapení. Popadli strážní budku, která stála před vstupem do tábora, a situovali ji před vchod do kaprálského stanu. Hlídkující "Ten, který má spacák do -20" byl upozorněn, že musí mlčet jako hrob. Přesto ráno chodil kolem kaprálů a naznačoval, že "spiknutí pochází z nejvyšších politických kruhů". Měli opravdu radost. Marek Fiala logicky očekával, že když vystrčí hlavu ze stanu, uvidí světlo, ale uviděl tmu a tak prý hledal vypínač.

Protože Italové zjevně vyznávají "dolce far niente" (pro ty, kdo neumí italsky "sladké nicnedělání"), začínal sobotní program až ve dvě odpoledne. Odpochodovali jsme přes město na bojiště, které se stylově nalézalo na cestě mezi hřbitovem (hřbitov byl šeredný - připomínal něco mezi atomovou elektrárnou a věznicí) a vinicemi. Francouzů byla asi 4 nebo 5-násobná přesila, proto naše řady posílili "naši Francouzi", tj. 18. řadový regiment pod velením Honzy Dvořáka. Mezi Spojenci se rychle rozšířila zpráva, že nejhorší mezi nepřáteli je 9. pluk. Kapitán nám sdělil, že musel "osmnáctku" chtě nechtě obdivovat, protože se ctí přestála střet s trojnásobnou přesilou. Kaprál Marek Fiala si posteskl, že my jsme se, bohužel, do střetu s "devítkou" nedostali. "Oni se nás báli!" zajásal kapitán. "Jak uviděli tu bílou tsunami a pochopili, že by dostali bílou rakouskou deku, tak před náma utíkali!" Bojující vojáci se postupně přesunuli na pole poblíž tábora, kde jsme slavně zvítězili.

Po návratu proběhlo slavnostní předávání dekretů vicekaprálům. Potěšilo je to tak, že oba dostali migrénu. Michal Jenčo ji řešil spánkem, Jerzy Superstar Paulssonek oslavou s Italy, ze které se vrátil jako červenobílý skvrnitý mlok. Jerzyho spolupachatel Péťa Labaš popsal situaci takto: "On si přiťukl a to víno mu vystříklo a pak na něj padalo jako déšť!" Sám Jerzy jednatelce vysvětil, že tuto nehodu mají na svědomí Italové. "Jak jsem uviděl ty turecké hajzly, tak jsem se musel ožrat, abych našel odvahu se vysr...!" Když svou uniformu uviděl na denním světle, zhrozil se: "Tu levou stranu můžu tak akorát ustřihnout a zahodit!" K dobré náladě u ohně přispěl i Pepek Olšar. Dlouze pozoroval sestavu na protější lavičce, kterou tvořila jednatelka, předseda a Jenda Wetter. "Vy mi připomínáte výjev z egyptského tažení," pravil hloubavě. "Josefína, Napoleon a mumie!" Zdálo by se, že musí být všichni utahaní, ale nebylo to tak. "Ten, který má spacák do - 20" se vychloubal uzenou bokovinou tak veřejně, že mu ji Rusové z Brna vytrhli z ruky a k obveselení celého tábora se pak konala rusko-rakouská válka o špek.

Ráno se konala další bitva na poli za táborem. Byla opravdu dramatická. Kapitán měl k mužstvu přednášku o nebezpečnosti "devítky", což mělo na následek, že "Ten, který má spacák do -20" narazil na nepřítele tak razantně, že "srazil na zem tři chlapy, jenom ty okované boty vyletěly do vzduchu!" Vyvolal tak v řadách nepřítele paniku. Nic nepomohlo upozornění, že to není obávaná "devítka". "To byli nějací chudáci," vyprávěl pak kapitán. "Ti Italové šli proti nám, ještě jim ty špagety visely z huby, a hned dostali nakládačku!" Milan Olšar si taky přisadil. "My jsme tam jednu chvíli byli úplně obklíčení. Mira Harenčík se ocitl v hloučku Francouzů. Ale vysekal z toho. No - chodí do posilovny!" Kapitán jeho líčení doplnil se svého pohledu: "To bylo jak tekuté písky. Mira je po pás ve Francouzích, ale jde a jde a říká si: Ty boty jsou tak těžké!"

Počasí nebylo zdaleka tak příznivé jako výsledek bitvy. Začalo pršet. V rychlosti jsme balili mokré stany a nosili věci do autobusu. Balení provázel zpěv "Toho, který má spacák do -20". Zvolil si remake známé písně. Pěl: "Čeňku, Čeníku, chlapče ožralý, my bychom se k sobě, my bychom se k sobě tolik hodili!" Když už jsme spokojeně seděli a chystali se vyrazit, nastal poplach. Předseda konstatoval ztrátu peněženky, ve které měl peníze na zaplacení autobusu. Nastalo všeobecné pobíhání. Nakonec vytáhli z úložného prostoru jeho bágl a jali se ho prohledávat. Nejrušivěji působil Aleš Kirchner zvaný Kikin, který se mu do pasu zapíchl do báglu a dělal zmatky. Předseda ho vytáhl za gatě a peněženku k všeobecnému ulehčení našel.

Cestu zpátky jsme absolvovali téměř non stop. V Ostravě jsme byli 7:36 ráno, což nám dávalo prostor k dalším činnostem. Pověsili jsme stany, vyměnili eura za koruny a svolali výborovou schůzi, na které se řešily zejména tři palčivé problémy: a) příliš dlouhé přestávky při cestě autobusem, b) nesnesitelný noční povyk u ohně, c) jak to udělat, když chce část autobusu řvát a druhá část spát.

PS: Ty nejlepší historky jsou, k velké lítosti autorky, nezveřejnitelné!

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku