Občanské sdružení, zal. 1974

Bystřice pod Hostýnem

16.4.2005

Rok 2005 se bude celý odehrávat ve znamení příprav na 200. výročí bitvy u Slavkova a letošní secvičná byla příslovečnou první vlaštovkou. Původně se měla konat jako loni v Buchlovicích, ale odtamtud byli vojáci vykázáni ochránci přírody, kterým se nelíbilo, že střelba provokuje zámecké pávy, kteří jí statečně čelili nelibozvučným křikem a předváděním svých okatých ocasů.

Akce začala už v pátek večer a končila v neděli dopoledne, ale my jsme se rozhodli, že se zúčastníme jenom sobotního programu, což mělo za následek, že jsme z Ostravy vyjížděli v 6:30, museli jsme proto vstávat v nekřesťanskou hodinu, a to se na nás podepsalo. Nejkrušnější to bylo zřejmě pro předsedu, kterého jsme vyzvedli rovnou z noční směny, na niž se dostavil ve vojenském kabátě.

Jako tradičně jsme přijeli "o něco později", takže jsme nestihli snídani a z autobusu jsme odpochodovali rovnou na pole za Bystřicí, kde se konala první fáze cvičení. Nejdříve cvičila každá jednotka zvlášť, aby si vojáci po zimní sezóně osvěžili povely se zbraní i beze zbraně. Nováčka Lukáše Pavelku dostal na starost vicekaprál Michal Jenčo, aby ho naučil základům. Po krátké přestávce se jednotky spojily (obvykle po dvou). My jsme cvičili s uherskými granátníky z Bratislavy. Během cvičení se přiřítil uřícený a vyčerpaný Dušan *** s obrovskou kabelou - ono z města na cvičiště nebylo zase tak nejblíž a bylo to do kopce. Po krátkém dialogu s předsedou se odebral převléci do místních hvozdů, bohužel v tuto roční dobu ještě nevhodně neolistěných.

Kolem dvanácté se podával oběd - dole ve městě. Hlad byl ale pro rychlý sestup dostatečně silnou motivací. A to, že jsme dostali řízek s bramborovým salátem, nás plně uspokojilo, a pivo na chodníku před přecpanou restaurací spokojenost završilo. O půl druhé jsme odpochodovali zpátky na cvičiště, kde jsme se tentokrát zaměřili na cvičení ve velkých útvarech. Cvičilo se zejména formování carré a masen. Připojila se k nám kromě Bratislaváků ještě jednotka Colloredo Wenzel z Vídně.

Vyvrcholením dne byla bitva na bystřickém náměstí v 5 večer. Předseda si odvedl jednotku do boční uličky, kde jí sdělil, jak má bitva probíhat, pak vykoukl za roh, zhodnotil situaci a následně vydat velice vojenský pokyn: "Jdem na to, hoši!" Střelba tentokrát nerušila pávy, jenom malé děti a alarmy v autech, které jsou tradičně háklivé na tlakové vlny. Prostorové uspořádání náměstí zase rušilo jednatelku, která měla bitvu natáčet. Náměstí je totiž značně nefotogenické, takže buď byl v záběru sloup nebo strom nebo lampa, pokud se podařil záběr bez těchto rušivých elementů, aspoň před objektivem prošel nějaký neuznalý civil. K dovršení všeho si ještě nějaký místní dobrák přimkl ke sloupu uprostřed náměstí kolo, které se obzvláště dekorativně vyjímalo jako pozadí za rakouskými děly.

Po bitvě se šlo na večeři a všichni se cítili jako po výprasku a těšili se, jak se natáhnou do poloprázdného autobusu a budou celou cestu spát. Chyba lávky. První špatnou zprávou bylo, že autobus tady bude nejdřív o půl jedenácté, a druhou, že jsou všechny hospody přecpané. Ale nezlomilo nás to. Dali jsme si pivo u pultu šatny v kulturním domě, kde byli ubytovány ostatní jednotky. Pak se někteří pokoušeli spát a někteří šli na čerstvý vzduch, kde se slova ujal Michal Jenčo, který vykládal veselé historky. Když se ke skupince připojil i granátník "Ten, který má spacák do -20", dostal Michal ďábelský nápad. "Ty, Miro, běž tam dovnitř, postav se někde poblíž Zbyňka Petrušky a začni nasraně nadávat, že tam venku nebudeš, že jsou tam samí mladí a kecají tam s babama a že ty sis chtěl pokecat s kámošema!" ponoukl ho. V "Tom, který má spacák do -20" okamžitě ožil smysl pro škodolibost a po krátkém nácviku otráveného obličeje odkvačil splnit úkol. Do dvou minut se ve dveřích objevil Zbyněk, který nejenže rezignoval na touhu se vyspat, ale dokonce se i nakrucoval před zrcadlem, a pátravě se rozhlížel. Nejdřív bylo ticho, pak následoval výbuch smíchu, který kvitoval prohlášením, že nás zabije. Ale vydržel s námi až do příjezdu autobusu.

No, autobus to zrovna nebyl. Oficiálně se tomuto vozidlu říká mikrobus, po nástupu jsme zjistili, že je to krabička od sardinek. A tak ze spánku zase nebylo nic. Jak bývá obyčejně při návratu z akcí veselo a hlučno, tak bylo tentokrát ospalo a ticho. Jednatelka dokonce vydírala předsedu, který po ní žádal láhev minerálky slovy: "Dohoda je jasná: za vodu tma!" Předseda jí totiž uložil, aby vybrala peníze na autobus a nikomu se do placení moc nechtělo. Krom toho se jednatelka nemohla dopočítat účastníků, protože ve stísněném prostoru započítala mezi osoby i medvědice na sedadlech. Přizvaný fotograf Mirek Fajkus se pokoušel pozvednout náladu tím, že vyprávěl (dle svého soudu veselou) historku o lovu medvědů. Jediní, kdo se bavili, byl Lukáš Pavelka a jednatelka, kteří seděli za vypravěčem. Když prohlásil, že na medvědy se chodí s puškou medvědobijkou, ozvalo se zepředu tichým hláskem: "Medvědobijka?!" Lukáš se obrátil na jednatelku a zeptal se jí: "Slyšelas tu intonaci?" Pak přišla další poznámka: "Neznám lepší zábavu, než poslouchat historku o medvědech!" (Autor se dodnes nepřihlásil.) Marek Fiala žádal řidiče, aby stiskl tlačítko "katapult sedadla s civilem". Vypravěč pak naštěstí pochopil, že odezva se nedostaví a tak se krabička od sardinek ponořila do tmy a ticha.

František Sládeček, který chtěl být o půlnoci v Ostravě, protože mu jel autobus do Havířova, měl smůlu. Zdrželi jsme se ještě v Bílovci, kde jsme překládali věci z autobusu, kterým jsme ráno přijeli. Dorazili jsme někdy o půl jedné. Vystoupili všichni, kromě sedmi statečných, kteří pokračovali do Hrabové. Mirek Harenčík vytrvale žádal, aby s ním šel někdo na pivo, dokud nebyl okřiknut slovy: "Nevidíš, že pan Fajkus už tě má plné, ale opravdu plné zuby?" (Kdyby býval byl katapultován, už by to nebylo na koho svádět.) Na pivo se nakonec nešlo a všichni se odebrali do svých domovů, aby se konečně uložili k zaslouženému odpočinku.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku