Občanské sdružení, zal. 1974

St.Amans-Soult

12.-18.5.2004

V Saint Amans-Soult (čti sentaman-sult) stojí zámek, který už po dlouhé generace patří rodině Soultů. Tato rodina se vyznamenala tím, že dala Napoleonovi jednoho z jeho nejschopnějších maršálů. A právě k uctění památky tohoto předka uspořádali současní Soultové malou akci, které jsme se měli zúčastnit. Protože St. Amans leží strašný lán světa (asi 2.000 km, kousek před Toulouse - čti tulús), rozhodli jsme se, že si cestou prohlédneme co stojí za vidění. Jako první to bylo museum Empéri v Salon de Provence (čti salo-d-prrrováns), jako druhé jediná evropská středověká pevnost Carcassonne (čti karrrkason).

Cesta tam byla ve znamení bloudění a zbytečného čekání. Nejdřív jsme trčeli na parkovišti za Vídní, kde byla plánována pouze "čůrací" přestávka. Naše šoféry totiž dostihla dálniční policie, která jim napařila pokutu 220 E za to, že kdysi před 14 dny nezaplatili dálniční poplatek. Po dlouhém dohadování a volání všemožných centrál pokutu zaplatili řkouc, že ji budou reklamovat. V Rakousku totiž nemají známky ani "mýta" jako v Itálii, ale autobusy mají na předním skle namontovanou jakousi pípající bedničku, která se pomocí karty dobíjí. Řidiči jeli s nedobitou bedničkou, protože pumpa, kde si ji chtěli dobít, měla nefunkční automat. Všechno se nejspíš monitoruje přes vysílače a posílá na centrálu. To jsou holt důsledky globalizace...

Zdržení mělo pouze jeden pozitivní dopad: naši oblíbenou sekvenci tunel-most-tunel-most u italského pobřeží jsme absolvovali v noci a tudíž ve spánku... pokud se tomu utrpení v autobuse dá vůbec říkat spánek.

Další problém se vyskytl hned během ranní přestávky na mytí zubů. Řidiči nám sdělili, že ve stanoveném limitu nejsou schopni dojet do Salon de Provence a že budeme 8-hodinovou přestávku muset absolvovat neznámo kde. Atmosféra pochopitelně nápadně zhoustla. No, nakonec se řidiči dali přemluvit ke spáchání dalšího mezinárodního prohřešku a pokračovat v jízdě přes limit. Jeli a jeli až dojeli do Aix en Provence (čti éz-án-prrrováns) v domnění, že jsou na místě. Nebyli. Přece jen ale pokračovali dál a my jsme do Salon de Provence přece jen dorazili. Prohlídka musea nás smířila s osudem. Sbírky zbraní a uniforem byly opravdu velkolepé. Všichni nakonec ale stejně svorně konstatovali, že toho bylo tolik, že si nic nepamatují.

Předposlední bloudění nás čekalo na místě určení. U kostela jsme narazili na závoru a stany, ve kterých, jak jsme předpokládali, se mělo jíst. Omyl. A hned dvojitý. Po běhu ledovým nočním větrem a návštěvě jakési liduprázdné polotrosky, kterou jsme považovali za zámek, jsme se vrátili do autobusu a po další jízdě zjistili, že St. Amans-ů existuje více. Byla půlnoc. Marně jsme vyhlíželi živou duši, abychom se jí zeptali na cestu. Brňáci dokonce uzavírali sázky typu: "Kdo uvidí člověka, dostane 5 E!"

Nakonec jsme do zámeckého parku přece jen dorazili. Nastala další katastrofa: jak najet aubusem do brány, která je asi jen o 2 cm širší než on? Řidič nakonec předvedl "majstrštyk" a branou nepoškozen projel. Se stavěním stanů v noci již máme dalekosáhlou praxi a Francouzi nám navíc ochotně svítili vlastními auty, takže ulehnout nakonec přece jen bylo kam.

V pátek ráno jsme procitli naprosto promrzlí a nasedli do autobusu, abychom absolvovali prohlídku pevnosti Carcassonne. Silnice, po které jsme jeli, vypadala, jako by se někdo ožral, zbláznil a teprve pak ji projektovat. Zuřivě se klikatila do strmého kopce, který byl, kupodivu osídlen. Pravda, místní vesnice měly uvítací ceduli asi deset metrů od loučící a čítaly všeho všudy dva domy a jednu zahrádku s kozou a psem (lidi jsme neviděli), ale přece jen v nás zanechaly údiv nad tím, kde všude je možno žít.

Ani cesta do pevnosti se neobešla bez komplikací. Poetické věže a hradby byly sice vidět už z dálky, ale dostat se tam autobusem nebylo vůbec jednoduché. Měřil totiž 3,75 m a všude byly průjezdy jen do 3,5 m. Nakonec nám jakýsi ochotný domorodec nakreslil mapku objížďky a my se do La Cité (čti la sité) přece jen dostali. Na prohlídku jsme měli jen dvě hodiny, přičemž Francouzi měli zrovna siestu, takže se do placeným částí dostali jen šťastlivci, kteří se nenechali hned v první uličce lapit do sítí prodavačů pohledů a různorodých neuvěřitelných kýčů. Dlužno podotknout, že přestože byl artikl stejný jako na každé pouti u nás, někteří členové výpravy se chovali jako by byli divoši, právě přišli z pralesa a nic podobného nikdy neviděli. Tam nás také dostihl nováček Ševčík, který dorazil vlastním autem, neboť má rodinu v Marseille (čti marrrsej). Do tábora jsme se vraceli bohatší o zážitky a chudší o mnoho eur. A to jsme zdaleka ještě netušili, co nás tam čeká.

Po příjezdu se konala malá lesní bitva a večer pak pochod městem. To všechno ještě šlo. Pravda, první příznaky další pohromy se daly vycítit už v tom, že na 300 osob zde byly 4 záchody a to ještě "šlapky", ale to, co přišlo večer, předčilo všechno očekávání. Když vyhladovělí vojáci dorazili do tábora s vidinou teplé večeře, přišla jako blesk z jasného nebe (či lépe byla přinesena) bedna syrových kuřecích čtvrtek. Po dlouhém dohadování se rozhodlo, že se uvaří "čína", což ovšem znamenalo všechny čtvrtky vykostit. Markytánky z Ostravy i Nového Jičína se této nevděčné práce ujaly zprvu bez nadšení (vykošťovat po tmě 80 kuřecích nožiček není žádná slast), ale pak, podporovány pravidelným přísunem životodárného moku, kterého se ujal granátník Kikin, jim šla práce od ruky a ani jedna se u toho nepořezala.

Syrová strava pokračovala. To jsme čekali. Ale Francouzi se ukázali natolik organizačně neschopní, že ji dodávali vždycky až v dobu jídla, nikoli půl dne předem, aby mohla být připravena. Markytánky to překlenuly tím, že na oběd servírovaly polévku z vývaru z kuřecích kostí. Dlužno říci, že vojáci pochopili vážnost situace a nikdo neremcal.

Sobotní bitva se odehrávala před zámkem. Z důvodu neschopnosti Francouzů to bylo takové fiasko, že se velitelé omlouvali nastoupeným jednotkám za to, že je vtáhli do takové frašky. Francouzi však byli na výsost spokojeni a sobotu zakončili ohňostrojem, který jsme pozorovali od ohňů vleže. K zámku to bylo kousek, ale skoro nikomu se tam už nechtělo.

Nedělní bitva proběhla rovněž před zámkem a pak se začalo balit. Jak se všichni umyli a začali vonět, vystavili se prudkému útoku francouzských klíšťat, která do té doby patrně odrazoval český pot. Nebo to bylo tím, že konečně vyschla země. Klima v departemenetu Midi-Pyrénées (čti midy pyrrrené) se totiž nápadně podobá našemu: v noci je příšerná zima, přes den příšerné vedro. Slunce je o trochu silnější, takže to většina vojska odnesla buď opálením nebo spálením - to podle typu pleti.

V deset večer jsme odstartovali a strávili noc v autobuse. Bylo to sice nepohodlné, ale aspoň tam bylo teplo. Kolem poledne jsme dorazili do italského města Peschiera del Garda (čti peskiera), starobylé pevnosti na břehu Gardského jezera. Jako jediní jsme se v jezeře také vykoupali. Naskytla se nám totiž příležitost, na jakou u nás nejsme zvyklí. Člověk leze do vody z kamenité pláže, na které rostou palmy a jak tak plave (nebo se aspoň snaží, protože voda byla studená jak smrt) vidí před sebou sníh na vrcholcích Alp. 8-hodinovou přestávku jsme tedy strávili velmi příjemně prohlídkou malebného městečka a utrácením posledních eur v pizzeriích. Také jsme učinili důležitý poznatek o tom, co to v praxi znamená "dolce vita" a "dolce far niente" (obojí čti dolče). Bylo pondělí, den, kdy u nás každý pobíhá o sto šest a snaží se být užitečný - Italové se klidně poflakovali po ulicích a dbali na to, aby dodrželi siestu.

V devět večer jsme spořádaně nastoupili do autobusu a absolvovali další strastiplnou noc. Nejhůře ji nesl Kikin, který se uložil do uličky a trápil sedící spolucestující steny, které připomínaly prase stahované zaživa z kůže. O dvanáct hodin později jsme v Mikulově překročili hranice a hladově se vrhli na jídlo. Cesta do Ostravy se protáhla až do čtyř odpoledne. Nikomu to moc nevadilo, měli jsme to za sebou a do práce se přece jde až zítra.

Celkem se dá říct, že přes veškeré bloudění, hladovění a trpění v autobuse se nám tahle cesta líbila. A dokonce i přes to, že vyčerpání dospáváme dodnes...

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku