Občanské sdružení, zal. 1974

Slavkov

24-28.11.2004

199. Tak už se nám to blíží. Podle našich zdrojů se letošní akce zúčastnilo 900 vojáků. Část z nich si zopakovala loňský pochod z Vyškova do Slavkova, který začal ve středu večer a skončil v pátek dopoledne. Co přinesl pochod nového?

1.) Fotku pochodujících granátníků v novinách Rovnost-deník Vyškova

2.) Nový "popěvek", kterým se naši granátníci zahřívali (nelze doporučit dětem a mladistvým z důvodu ohrožení mravní výchovy). Popěvek na blíže nedefinovatelnou melodii zní:

Kdo je ze všech nejlepší? - Granátníci z Ostravy.

Kdo má **** největší? - Granátníci z Ostravy.

Kdo má rád holky ******? - Granátníci z Ostravy.

Kdo má rád holky chlupatý? - Granátníci z Ostravy.

Prý ještě byly navrhovány sloky:

Kdo má játra nejtvrdší? - Granátníci z Ostravy.

a

Kdo je dneska v novinách? - Granátníci z Ostravy.

Ale ty se do konečné verze neprosadily.

3.) Novou přezdívku granátníka Šproka, který po noci strávené v minusových teplotách ve stanu vylezl oděn pouze ve spodní prádlo a otázal se zuby drkotajících spolunocležníků: "Taky vám bylo takové vedro?" Odpověděly mu pouze nechápavé pohledy zamrzlých očí a tak se začal vychloubat: "Já mám spacák do -20!" Toto domýšlivé prohlášení mu vyneslo indiánské jméno: Ten, který má spacák do -20.

4.) Fyzikální zjištění, že zimu nemá rád ani oheň. Kaprál Mirek Harenčík totiž pravil: "Tam byla taková zima, že jsme nemohli ani rozdělat oheň. Marek vzal krumpáč a začal se prokopávat do Austrálie, aby odstranil mokrou trávu." Marka Fialu tento výsměch dopálil a tak se jízlivě otázal: "Ale hořelo pak, že? To listnaté dřevo by jinak nechytlo!"

5.) Lékařské zjištění, že i když si člověk myslí, že je na pokraji sil, ještě pořád může sáhnout do svých energetických rezerv. Granátník Velký Trol totiž absolvoval ze zdravotních důvodů část cesty na povoze. Mirek Harenčík o tom referoval takto: "On byl úplně grogy. Měl svalovou křeč a zákopovou nohu... ale do hospody došel!"

6.) Šokující zjištění, kdo všechno může vést pochodovou formaci. Svědčí o tom dialog kapitána a Marka. Marek si stěžoval, že museli jít velmi rychle, doslovně pravil: "To už nebyl přesun jednotek, to nebyl dokonce ani zrychlený přesun... to už byl úprk!" - "A kdo to vedl?" otázal se kapitán. Marek se zamyslel a pak překvapivě odpověděl: "Koně!" Nakonec se ukázalo, že do čela průvodu byl umístěn povoz a všichni vojáci se snažili přizpůsobit rychlosti zapřáhnutých valachů.

7.) Překvapivé zjištění, že nejhorším nedostatkem dršťkové polévky je, když je v ní málo drštěk - zvlášť když se na ně člověk těší.

8.) Sebezpytující úvahy vicekaprála Jezryho Superstar: "Mně v noci taky nebyla zima. Já jsem byl pořád u ohně. Nevím, jak se to stalo, ale nakonec jsem tam vždycky byl už jenom já a hlídka!"

Nicméně, hrdinové dorazili živí a když jsme pak v neděli večer vystupovali z autobusu, prohlašovali, že by rádi zůstali vojáky a že se jim nechce do nudného civilního života, kde je člověk obtěžován takovými nepříjemnostmi, jako je teplá voda, teplá postel, kartáček na zuby, šampon na vlasy a záchod situovaný jinam než do volné přírody.

Vlastní akce začala v pátek večer. Letošní Slavkov byl v podstatě generálkou na kulaté výročí, které se bude konat příští rok - a podle toho to i vypadalo. My, Spojenci, jsme byli rozděleni do tří kolon, velení granátnické kolony, která se skládala z naší jednotky, Bratislavy, Brna a Zlatých Hor bylo svěřeno našemu kapitánovi Luboši Partykovi. O průběhu bitvy jsme byli informováni už předem. Plukovník Libor Fojtů, který prohlašoval, že není přívržencem přebujelé administrativy, nám na mail zaslal asi 16 celostránkových nákresů rozdělených do čtyř fází. Naše velení je dlouze pozorovalo a když je pochopilo, rozhodlo, že nejsložitější bude fáze karé, a proto k této fázi vyhotovilo další 4 celostránkové nákresy - ani my nemáme rádi byrokracii.

Do Slavkova dorazila většina jednotky autobusem v 8 večer. Vláďa Borovička st., který je známý svou teplomilností, se po výstupu z autobusu otřásl a pravil: "Buď jsme se zase ocitli v Norsku, nebo je zima." Nanosili jsme si věci do určených tříd, převlékli se a odebrali k pietnímu aktu k uctění památky kancléře Kounice. Po návratu jsme se přesunuli do Zámecké vinárny, kde se konala oslava 3-letého výročí 40. narozenin našeho kapitána. Dřív jaksi nebyl čas. Jednotka mu předala provokativní dárek v podobě kukačky - tj. francouzského orla, a požádala ho, aby pronesl řeč. Přestože si jinak nikdy nenechá ujít příležitost k přednášce, tentokrát se dal slyšet: "Já nevím, co mám říct!" Vysvobodil ho hulán Vlastík Dostalík a pronesl přípitek - nikdo nevěděl, po kterém provolání slávy se má napít. Pak kapitán požádal svůj chodící zpěvník, vicekaprála Michala Jenča, aby předzpíval jeho oblíbenou píseň Hercegovina. Po krátkém skandování: "Jenčo na stůl!" už to vypadalo, že opravdu na stůl vyleze, ale byl naštěstí zadržen. Protože nikdo kromě zmíněného vicekaprála slova nezná, brzy se zdálo, že píseň nikdy nedozpíváme, a tak byla uměle přerušena.

Dalším významnou událostí této oslavy byla nová přezdívka webmastera Martina Polácha. Cítil se po absolvovaném pochodu velice unaven a jak hodinová ručička nezadržitelně stoupala ke dvanáctce, jeho hlava ještě nezadržitelněji klesala k desce stolu. Kapitán, který si velmi přál, aby se všichni jeho hosté dobře bavili, se cítil dotčen: "Martine! Zuby! Chci vidět zuby! Sýýýýýr!" Pak se otočil k lidu a vysvětlil: "Když vidím zuby, tak je mi jasné, že se dotyčný baví!" Marně jsme se ho snažili přesvědčit, že když ukáže zuby například pes, o zábavě nemůže být ani řeči. Ve svých žádostech o obnažení Martinových zubů pokračoval tak dlouho, že ospalého Martina už nikdo neoslovuje jinak než Zuby. Ten tím nebyl příliš nadšen. Když si v neděli odnášel věci do autobusu, sdělil jednatelce: "Já mu k Vánocům dám sádrový odlitek svých zubů. Já si s tím tu práci dám!"

Ani Jerzy Superstar nezůstal stranou. Vyžádal si od číšnice průpisku a učinil si jakýsi obrazec na ruku. "Co si to tam čmáráš?" otázal se Mirek Harenčík. "Já si dělám čárky kolik jsem měl piv," odpověděl způsobně Jerzy. "No... to ti ta ruky brzo nebude stačit!" zvolal kaprál. "On za chvíli bude chodit a čmárat to cizím lidem na ksichty!" obrátil se na jednatelku. Pak se společně rozhlédli kolem a usoudili, že nejlepším objektem bude Marek Fiala, protože je prostorově výrazný. Mirek Harenčík se zřejmě necítil dostatečně ve středu pozornosti a tak si na hlavě uvázal něco, čemu říkal turban, ale co byl ve skutečnosti spíše výsměch turbanu, a setrval tak až do zavírací doby.

Ze Zámecké vinárny vedou dvě cesty. Jedna legální po chodníku, který je dlážděný, vine se podél hradeb a klesá poměrně zvolna, a druhá vyšlapaná línými vandaly, přímo po srázu. Když je vlhko a chladno, je její použití obzvláště nebezpečné. Rozjařený kapitán toto nebezpečí podcenil a sdělil nám: "Teď vám ukážu parakotoul!" ... Když jsme ho vzkřísili, oznámil, že má utržený knoflík, špinavé kalhoty a boty může zahodit. Po počáteční radosti, že je živ, jsme se konečně dostali do učebny zeměpisu, kde jsme měli strávit noc. Byla dost krušná zejména pro ty, kdo mají při spánku rádi ticho. Někteří chrápali tak hlasitě, že se občas sami lekli té hrůzy, co vydávají, a vzbudili. Když se jeden chrápal vyčerpal, ochotně ho nahradil druhý a tak to šlo až do rána.

Sobotní bitva se konala na poli za Tvarožnou, kde byla při této příležitosti postavena celá dřevěná vesnice včetně kostelíka - měla v bitvě lehnout popelem. Autobus nás ovšem nevysadil ve Tvarožné, ale v Mokré. Přešli jsme přes pole, na kterém jsme se secvičovali s bratislavskou jednotkou, a dorazili do Tvarožné, odkud jsme napochodovali na bojiště. Bitva byla jako obvykle komentována, ale komentář zanikal ve střelbě. Spojenci byli situováni do horní části pole, Francouzi do dolní. Hlavní střety se odehrávaly před hořící vesničkou. Naše kolona útočila na Francouze tak razantně, že se nám pak svěřili, že kdybychom nemuseli dodržovat scénář, určitě by se nám podařilo je porazit.

Pořadatel, kterému šlo o to, aby byla bitva co nejvíce autentická, přísně zakázal účast markytánek na bojišti. Když tento zákaz vydával, netušil, že nás málem připraví o kaprála Mirka. Ten si totiž potrpí na důsledné dodržování příkazů a nařízení, což je jistě chvályhodné, pokud nás to ovšem neohrožuje infarktem. Při sobotní večeři sdělil granátník Ten, který má spacák do -20 jednatelce: "Některé ženské tam dělaly strašné problémy, že chcou na bojiště. Rozčilovaly se tam, že vynaložily tolik peněz na svoje šaty a ty vozíčky, co v tom tahají děcka, a teď je jim to k ničemu." - "Které ženské?" otázala se jednatelka. "To já nevím, co to bylo za jednotku, to ví Mira, ale radši se ho na to neptej, jinak ho trefí šlak!" Jednatelka, přinucená volit mezi vlastním infarktem ze zvědavosti a Mirkovým infarktem z rozčilení to nakonec nevydržela a kývla na kaprála, aby šel k ní, a vznesla dotaz. Kaprál prudce zbledl a vzápětí znachověl. "My tam stojíme na tom seřadišti a rovnáme se do kolony a já najednou vidím, že tam mezi náma a Bratislavákama stojí nějaké baby, hotová ženská jednotka..." zavrčel přes zaťaté zuby a pokračoval: "...tak jim říkám, že tam nemají být a jedna taková flanelová (píp) mi tam začala kázat, že markytánky tam být musí, aby mohly ty zraněné ošetřovat... teda napájet chlastem... a hádala se tam se mnou... no provokatérka... mně se zasekl dech, chytil jsem se za srdce... měl jsem jí říct, že když chce být tak dobová, tak ať mi řekne, jestli by si v té době žena dovolila takhle mluvit s mužem!"

Jednatelka, která sama není žádný beránek si myslela svoje a přikyvovala, aby ukázala, jak je historicky uvědomělá. "A co ty? Tebe tam pustili? Natočila jsi něco?" zeptal se kaprál, když se uklidnil. Na bojišti totiž byly zřízeny tři Press boxy, do kterých byl údajně volný vstup. Údajně. Markytánky žádající o vstup totiž byly bez milosti vyhozeny. A natočit bitvu mezi diváky nebylo dost dobře možné. "No, celkem jo," pravila jednatelka, která byla tou jedinou markytánkou, kterou do Pressu pustili. "I když jsem měla celou dobu sto chutí rozbít hlavu tomu chlapovi přede mnou, abych měla aspoň chvíli v záběru taky něco jiného než jeho bambuli!" - "A kde jsi stála?" - "Já jsem byla v tom prostředním boxu," odvětila chvástavě. "A jak to, že tě tam pustili?" - "To je kouzlo osobnosti. Já jsem tam došla a ten chlap se neměl k tomu, aby mi to otvíral. Tak jsem se na něho panovačně podívala, jako co si to dovoluje, a on mě přeochotně pustil!" Kaprál poznamenal něco v tom smyslu, že ho patrně nepřesvědčila ani tak pohledem do očí jako spíš do výstřihu, ale tím jí radost nezkazil.

V průběhu bitvy se jasně ukázalo, že nejhorší vlastností rakouského granátníka je samostatné myšlení. Při závěrečném zhodnocení v ostravské restauraci U Aleše se kapitán otázal kaprála Marka: "Ty, Maro, co to tam mělo být - ty dvě řady?" Marek se zachechtal a pravil, že viník byl po zásluze potrestán. Pochopitelně byl žádán o vysvětlení. "No, já tam stojím a čekám na rozkaz a najednou ke mně přiběhne Jiřík (Jerzy Superstar) a řve: "Už bude to karé!" Tak jsem dal povel, aby udělali dvě řady. A do toho jsi zrovna přišel ty a zdupal mě, co to tam dělám. Tak jsem šel za tím Jiříkem a ptal se ho, kde to vzal, že už bude karé. A on: "No, já jsem viděl, že ty Zlaté Hory už tam... tak jsem myslel..." Tak jsem ho vytáhl za ucho do vzduchu a řekl: "Ty máš poslouchat, ne myslet!" A on jenom tak tiše: "Já vím!" Já jsem myslel, že jde od tebe! Když ke mně přiběhne můj vicekaprál, tak mu snad věřím, ne?"

Když bitva skončila, odpochodovali jsem do Tvarožné, kde byly přistaveny autobusy do Slavkova. Večer nás ještě čekal pochod Slavkovem a ohňostroj, před kterým bylo čteno Napoleonovo provolání. Kdyby byl Napoleon věděl, že bude citován 2x ročně po dobu dvaceti let, jistě by si byl těch projevů připravil víc. Po ohňostroji bylo volno, které většina granátníků vyplnila diskuzemi o bitvě, Marek Fiala péčí o své "zákopové nohy" a Eva Borovská fotografováním puchýřů a spících granátníků.

V neděli dopoledne nás autobusy dopravili do Prace, odkud se pochodovalo k Mohyle míru. Vojáci se rozdělili na dvě části. Kapitán ve svém projevu k vojsku pravil: "Kdo se na to necítí, půjde rovnou k Mohyle. Já, protože mám cit s lidma, se obětuju a budu velet veteránům. Kdo je mladý, půjde s Mirou a Marou do bitvy o pratecké návrší!" Když obě části postupně dorazily pod kopec, na kterém stojí Mohyla, uviděli jsme, že některé jednotky tam už od šesti od rána stojí frontu, aby byly na čestném prvním místě. Jejich snaha byla marná. Pořadatelé je odveleli dolů a nahoru postavili ty nejlepší. A kdo je nejlepší? To vystihuje náš nový pochodový popěvek - viz výše. Po pietním aktu jsme se u Mohyly vyfotili a nasedli do autobusů, které nás odvezly zpátky do Slavkova. Tam už nás čekalo jenom balení, které je vždycky trochu smutné. Aby nikdo nepodléhal špatné náladě, rozhodli se Mirek s Markem postarat o zábavu. Granátník Aleš Kirchner řečený Kikin, kterému chlad od nohou neudělal dobře, se odebral k nedalekému stromu, aby ulehčil svému močovému měchýři. Marek s Mirkem ho spatřili a začali velet: "Grenadier Kirchner - Pflanzt das Bajonett! - Laden! - Feuer!" Marně jim jednatelka vysvětlovala, že by měli velet spíš: "Wasser!" Mirkovi se tento vtípek nevyplatil. Když šel potřebu vykonat on, zavelel mu Marek: "Links um!" Protože voják musí povely poslouchat za všech okolností, odskákal se staženými kalhotami za strom a opravdu "čelem vzad" provedl. A pak už jsme nasedli do autobusu a sdělovali si zážitky nebo dospávali minulé noci. Do Ostravy jsme dorazili kolem sedmé večer. Letošní sezóna skončila. Až do jara to budeme muset nějak přežít v civilu.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku