Občanské sdružení, zal. 1974

Loano

23.8-28.8.2004

Jak špatně začalo, tak dobře skončilo. Tvrzení, které bez výjimky platí pro naše italské tažení. Nejdřív se nevědělo, jestli se vlastně pojede, dokonce jsme odjezd odvolali, pak jsme ho znovu svolali, a tak se vyráželo o dvě hodiny později, než bylo v plánu. To by ani tak nevadilo, kdyby se nebyl vyskytl další zádrhel. V deset večer jsme zastavili před prodejnou Tesco v Prostějově, protože autobus, do kterého jsme se úspěšně nacpali, měl vadnou přední nápravu. Dá se mluvit o štěstí v neštěstí, že se na to přišlo tak brzo. Nicméně jsme zde strávili čtyři hodiny čekáním na náhradní autobus. V podstatě nám to čekání ani nevadilo, protože jsme si ho zpříjemňovali různými způsoby, například jsme vraceli vypité láhve od vína ve zdejší výkupně. Na hranicích jsme konstatovali, že jsme patrně dosáhli světového rekordu v délce průjezdu republikou: potřebovali jsme 8 hodin. Ani počasí se netvářilo moc přívětivě - lze dokonce tvrdit, že se tvářilo ohavně: lilo jako z konve a to nepřetržitě i za Alpami.

Na místo určení jsme dorazili, jak už snad v našem klubu není ani třeba říkat, v noci, konkrétně asi hodinu před půlnocí. Protože jsme se ztratili, bylo třeba projet uličkou, která byla asi o 4 cm širší než autobus. Řidič to sice bravurně zvládl, za což si vysloužil potlesk, ale Italové, kteří mají schopnost se nashromáždit všude, kde se něco děje, ho popoháněli troubením. Jak pravili Rusové: aspoň víme, že jsme v Itálii. Stany se stavěly přímo na pláži a - jak už není ani třeba zvlášť upozorňovat - po tmě. Počasí se ale umoudřilo a část klubu, která neodolala lákání mořských vln (místní plavčíci vyvěsili červenou vlajku), skočila do vody. Vlny byly tak vysoké, že jsme na vlastní jazyky mohli potvrdit, že je voda v moři opravdu slaná. Byli jsme si ale vědomi toho, že už se letos nevykoupeme (ani v moři ani nikde jinde), a tak nás to neodradilo. Postupně jsme si osvojili způsob, jak vlnu přeskočit či přeplavat a neloknout si.

V sobotu dopoledne se jednotka odebrala do místních uliček cvičit. Zjistili jsme, že to, že jsou ve všech italských městech uzounké uličky, má svůj důvod: jsou tak úzké, že do nich nesvítí slunce a je tam oproti pláži příjemný chládek. Během cvičení jsme narazili na Francouze a zahájili jsme střet, který vyvrcholil tím, že jsme do jednoho padli, což sklidilo velký divácký ohlas. Po obědě proběhla první velká bitva v ulicích - vlastně spíš v ulici. Italové se projevili jako národ naprosto postrádající pud sebezáchovy. Proplétali se mezi válčícími stranami a o sto šest fotili a telefonovali, přestože tlakové vlně po výstřelu z děla padla za oběť výloha místní pizzerie. Bitva skončila na náměstí, kde Francouzi usoudili, že vyhráli, a pustili se do bujarého zpěvu. Po bitvě následovalo osvěžení v moři, které někteří členové, jmenovitě Aleš Kirchner zvaný Kikin a Mirek Zátopek zpestřili představením věnovaným podpoře hnutí Greenpeace: předváděli velryby (no, vypadalo to spíš jako mroži) vyplavené na břeh a hlasitě se dožadovali, aby byli vráceni do moře. Po tomto představení konstatoval Mirek Zátopek, že má plné plavky štěrku a písku a svlékl si je, aby si je vypral. Ostatní, jak se dalo čekat, toho využili, plavky mu konfiskovali a odmítali je vydat. Pobíhali s nimi po pláži a žádali Mirka, aby si pro ně došel. Ten, s poukazem na příslovečnou prudérnost a žárlivost Italů, odmítal. Protože v Itálii se žije po tmě, konal se ještě večerní pochod městem.

V neděli ráno nás autobusy odvezli do obce názvem Balestrino, která se nalézá za devatero horami - aspoň se to tak podle počtu serpentýn a úhlu stoupání zdálo. Zbytek cesty do průsmyku, kde se roku 1795 lety střetla francouzská a rakouská armáda, už jsme museli po vlastních. Chvíle odpočinku před bitvou byla zpříjemněna kulturní vložkou kapitána Luboše Partyky, který při sběru ostružin v křoví našel zapomenutý disk na házení, a rozhodl se, že jednotce ukáže, jak se to správně dělá. Jako nadhazovače si vybral Zbyňka Petrušku a nad hlavami ležící jednotky předváděli velmi nízké průlety. Tak nízké, že bylo několik členů zasaženo do zad a někteří i do hlavy. Kapitán vyjádřil nespokojenost s umístěním borovice, do jejíhož stínu jsme se uchýlili, a požadoval, aby byla vykácena. To mu ale překazila místní televize, která požadovala, abychom sehráli poplach a nástup k boji. Pak už začal boj doopravdy. Hrdinně jsme podlehli vedru, značnému převýšení terénu bojiště a hlavně pak několikanásobné francouzské přesile.

Po bitvě jsme byli odvezeni do vesnice Borgo (všechny tyhle vesnice připomínají spíš pevnosti nebo orlí hnízda - mají tu úžasný výhled na hory a moře a příšerně nevhodný přístup pro autobusy), kde jsme dostali oběd, který se skládal z přírodního řízku se zeleninovým salátem, polenty a těstovin, což zapříčinilo čilý výměnný obchod mezi strávníky a sáhodlouhé gurmánské rozbory řečených potravin. Cestou dolů se nejdříve všichni zaobírali tím, kam bychom se kutáleli, kdybychom nevybrali zatáčku, ale pak, nehledě na nebezpečí, většina osazenstva tvrdě usnula a probudila se až v Loanu. Všichni se samozřejmě hodlali nahrnout do moře, což jim překazil Vlasta Sup, hrdý novopečený majitel digitálního foťáku, který se dožadoval toho, aby se celá jednotka odebrala na násep, kde hodlal dělat umělecké fotografie. "Potřebuju tak dvacet minut na jednu kompozici," dal se slyšet. Tyto jeho požadavky se nesetkaly s příznivou odezvou a bylo mu věnováno dvacet minut na všechno, co hodlá nafotit.

Další koupání bylo zpestřeno příchodem francouzského provokatéra Wenzela Řehy, který se, oděn do sněhobílého táborového oděvu, procházel po pláži a vykřikoval paličské věty o nebezpečném zvýšení hladiny během našeho koupání. Samozřejmě že jsme si to nenechali líbit a bylo rozhodnuto následujícím způsobem: "Hoši, hodíme ho do vody!" Rýpal se dal na zbabělý útěk, jehož rychlost několikanásobně překročila Wenzelovy možnosti. Večer jsme se procházeli městem s úmyslem dát si pravou italskou pizzu. Učinili jsme nepříjemný objev, že ne každý podnik, který má na vývěsním štítě napsáno Pizzeria, pizzu skutečně nabízí. Na dotaz vznesený v plynné italštině: "Pizza?" nám odpovídalo kroucení hlavou (rovněž v plynné italštině). Neúspěšná anabáze vyvrcholila tím, že jsme si šli dát do tábora rizoto. K ohni za námi dorazil i prezident CENSu Ivan Vystrčil se svým notebookem a nabídl, že nám ukáže fotky z bitvy. "Ale víte, hoši, já to mám z té francouzské strany," ospravedlňoval se, když viděl velký počet zájemců. "A slyšel jsem, že vy máte videozáznam. Pak mi to pošlete, já bych to dal na internet. " - "Jo, máme," přisvědčila jednatelka. "Ale my to zase máme z té rakouské strany, takže jsou tam samí prchající Francouzi."

U moře se nám líbilo a tak jsme se rozhodli, že odjedeme až v pondělí odpoledne. Na zpáteční cestě jsme plánovali návštěvu musea v Grazu nebo Arsenalu ve Vídni. Obě města ale leží tak, že bychom do nich dorazili někdy v noci, proto jsme potřebovali získat čas, takže jsme se rozhodli, jako kompenzaci za to, že kvůli zdržení a špatnému počasí nevyšla plánovaná návštěva Benátek na cestě sem, navštívit Veronu. Vydali jsme se nazdařbůh a bez mapky do nočního města. Tak jako se nepotvrdila teorie, že v Itálii je pizza všude, nepotvrdilo se ani to, že Italů jsou v noci plné ulice. Nakonec jsme se na cestu museli zeptal jakéhosi rumunského přistěhovalce. Nicméně, našli jsme jak Juliin balkón, tak náměstí a dokonce i proslulou Arénu ze 2. století. A někteří z nás si konečně dali pizzu. Pak už jsme nasedli do autobusu a vyrazili do Vídně na dvouhodinovou prohlídku Arsenalu a domů. Ochlazení naštěstí nebylo tak markantní, jak jsme se obávali a podařilo se nám dorazit nezvykle brzy: už v šest večer.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku