Občanské sdružení, zal. 1974

Letní Slavkov

13.8.-15.8.2004

Do parku slavkovského zámku jsme dorazili jako již tradičně za tmy. Vystoupili jsme z mikrobusu, který připomínal násilím otevřenou krabičku od sardinek, strašlivě řval, hřál, smrděl a byl místy děravý. Po té, co jsme všichni krátkou modlitbou poděkovali osudu, že jsme jízdu přežili, jsme se pustili do stavění stanů. Protože se večer už žádný program nekonal, vydali jsme se hledat otevřené a nepřecpané restaurační zařízení. V létě to nebývá tak bezúčelné, protože se dá sedět venku a mnozí toho využívají. Dorazili jsme do podniku "Na Hradbách", kde jsme venku zaujali několik stolů. Všichni byli utahaní z horka a tak jsme nezůstali příliš dlouho.

Sobotní dopoledne bylo nenáročné a spíš jen "rozehřívací" - ne že by při teplotách nad 30oC bylo třeba někoho nebo něco rozehřívat... Odpolední bitva - to už bylo něco jiného. Nejdřív jsme napochodovali na trávník vedle zdejšího hřiště, kolem kterého se shromáždili diváci. Nevěděli, co je čeká. My zatím taky ne. Francouzi se zdržovali v horní části trávníku, přesněji řečeno na okraji lesa. Lesa, který rostl na prudkém kopci. Spojenci byli situováni dole a měli Francouze pronásledovat. Ti se poměrně rychle přesunuli až k lesu... a do lesa.

Kromě Spojenců se nad bojiště přesunula i kupovitá oblačnost, která nás obšťastnila průtrží mračen. Lesní terén se tím proměnil v blátivou skluzavku. Přesto byl postup pronásledovaných i pronásledovatelů rychlejší, než by se dalo očekávat, protože Spojenci se rozhodli poněkud modifikovat scénář, nerozdělili se a doráželi na Francouze tak, že si vyžádali chvilku příměří a vysílačkou se ve štábu dožadovali posily. Když jim bylo sděleno, že mají sejít z kopce a vyběhnout si ho ještě jednou, aby Spojencům vpadli do zad, zahodili vysílačku i tuto šanci, lomíce rukama požádali Spojence: "Proboha, nechte nás projít aspoň tím remízkem!" a pokračovali v úprku do kopce.

Počasí se zdálo být milosrdné a déšť ustal v chvíli, kdy vojáci opustili les a ocitli se na poli pod Santonem. Náš kapitán, který se domníval, že tím vysokohorská túra skončila, zaostřil na kapličku a rázem byl vyveden z omylu. "Jak se na mě od té kaple zasvítil zlatý zub, viděl jsem, že jdeme až nahoru!" prohlásil u večeře.

Granátník Ivánek, který má problémy s dýcháním, zůstal poněkud pozadu a stal se tak předmětem střetu zájmů. Když vylezl z lesa a usedl na lavičku, byl překvapen dezorientovanými voltižéry, kteří se ho tázali, kde má zbytek jednotky. "Já nevím. Oni mi zdrhli. Já jsem teď vyšel z lesa," oznámil jim. "Tak to my tě zajmeme," pravil velitel voltižérů a sebral mu šavli. Když se ale rozhlédl po hornatém terénu a uvědomil se, že je zajatec bude zdržovat, prohlásil: "Dobře, my tě pustíme, ale slíbíš, že proti nám nebudeš bojovat!" - "Co bych proti vám bojoval? Já jsem rád, že žiju!" řekl Ivánek, zasunul šavli do pochvy a v klidu dále odpočíval. Ale nebylo mu přáno klidu. Z lesa se vynořili dva schvácení vojáci z 8. regimentu a když spatřili nepřítele, svitla jim naděje, že nebudou muset šplhat do kopce. "Ivánku, zajmi nás," prosili. Ivánek zůstal neoblomný: "Já nemůžu, mě už zajali voltižéři!" Tato příhoda dala u večeře podnět k diskuzi o tom, že by bylo zajímavé, kdyby měl zajatec vlastní podmnožinu zajatců.

Mezi tím se ti, kteří do zajetí nepadli, usilovně škrábali do kopce. Kadet Dominik byl tak zapálený, že předběhl jednotku a ocitl se s kaprálem Markem mezi Francouzi. "Co tak ženeš?! Co bys dělal, kdyby se teď na nás vrhli?!" tázal se rozhořčený kaprál. "Já mám pořád nabito!" hájil se kadet. "To je poprvé, co vyhráváme, tak si to přece nenechám ujít!" Ostatní byli také prodchnuti bojovým nadšením, ale přesto nikdo nemanévroval směrem dolů, protože každý krok, který by musel znovu vyjít nahoru, ho odrazoval. Šlo se o to hůř, že se znovu dávalo do deště a všichni měli už i tak na botách pět kilo bláta. Ke střetu došlo tím pádem až nahoře u kapličky - a to již za asistence prudkého deště.

Cesta dolů po uklouzaném blátě se naštěstí obešla bez úrazů a tak všichni šťastně dorazili do tábora, kde se trochu zregenerovali, aby se mohli účastnit večerního pochodu. Ohňostroj se tentokrát nekonal. Za to se konalo pečené prase a tak večer proběhl v parku k všeobecné spokojenosti. Nejspokojenější byl patrně granátník František, kterému byla odpoledne dodána dlouho očekávaná puška. Litoval sice, že ji neměl už na bitvu, ale radost mu to nezkazilo. Trávil večer tím, že ukazoval spolubojovníkům, jak mu krásně křeše kámen.

V neděli byl už jen krátký pochod po Slavkově a balení tábora. Protože jsme měli hlad, zamířili jsme do restaurace Bonaparte. Granátník Šprok sice protestoval řka, že tam strávíme dvě hodiny, ale kručení v žaludku jeho protesty přehlušilo. Bohužel jsme mu museli později dát za pravdu, protože kýženou potravu jsme obdrželi teprve po pětašedesáti minutách čekání a konfliktu z číšníkem. S plnými žaludky jsme naplnili proděravělý mikrobus a vydali se k domovu, abychom se zbavili nánosu bláta a spánkového deficitu.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku