Občanské sdružení, zal. 1974

Langnes-Askim

25.8.-31.8.2004

Skandinávské ságy a skutečnost

Sága:Norsko je po Islandu nejdražší stát v Evropě.

Skutečnost: "Všude je levněji než tady!" - tvrzení jednoho z organizátorů

"Tady stojí tři kila masa stejně jako vysavač!" - tvrzení jednoho z našich šoférů

Sága: Srpen je v Norsku nejteplejší, nejsušší a nejslunnější měsíc v roce.

Skutečnost: Průměrné teploty 8-11oC, srážky každodenní, slunce - občas se sporadicky ukáže.

Sága: Ve Skandinávii je hygiena na vysoké úrovni.

Skutečnost: Na benzinkách u dálnic je jeden záchod pro muže i ženy. Nejdřív z něj musíte vypustit hejno much a pak vyvětrat, abyste se nezalkli.

Sága: Švédština není jazyk složený z němčiny a angličtiny.

Skutečnost: Rychlovlak se švédsky řekne schnelltrain.

Sága: Čeština a norština jsou naprosto odlišné jazyky.

Skutečnost: V Oslo jsme viděli nápisy, který jsme dobře rozuměli. Byla to: cement, bar a restaurant.

Sága: Oslo je hlavní město Norska. (Mimochodem, prý se to čte Ušlu.)

Skutečnost: Oslo je jediné město v Norsku. Nikde jinde se shluk zděných budov nevyskytuje.

Onsdag-Středa

Akce v Norsku byla zatím nejdelší akcí, kterou náš klub absolvoval. Odjížděli jsme ve středu odpoledne a vraceli se v úterý večer. Jelo se dvěma autobusy. Jeden vyjížděl z Brna, druhý ze Zlatých Hor. Odjezd se poněkud zkomplikoval tím, že plukovník Libor Fojtů zapomněl po cestě vyzvednout granátníky Mirka Zátopka a Péťu Borovského (přestože mu kvůli tomu 6x volali), kteří se vyděšeně dívali za autobusem, který je míjel a nezastavil. Naštěstí žijeme v době mobilů a tak byli po třech hodinách čekání nakonec přece jen vyzvednuti druhým autobusem a přepraveni do Ostravy, kde si přesedli. Protože se překládání protahovalo, odešli předseda s jednatelkou, kteří se původně vzdálili za účelem přeparkování aut mezi domy (Vídeňáci naříkali, že jejich auta stojí v Brně. No, možná už nestojí…), s drzostí lidí, kteří vědí, že se bez nich neodjede, na pivo. Když se všichni šťastně nalodili, vyrazili jsme do Polska. Naše obavy z toho, že se budeme celou dobu kodrcat po dálnici ze 2. světové války připomínající tankodrom, se naštěstí nepotvrdily. Tankodrom se na naší trase sice vyskytoval, ale asi jen v délce 10 km na polské a 5 km na německé straně. Měli jsme tedy možnost se na vlastní kosti přesvědčit o tom, jakému nebezpečí jsme unikli. Zato se potvrdily fámy o polských celnících. Procestovali jsme pět států a zkontrolováni jsme byli pouze v Polsku.

Torsdag-Čtvrtek

První etapa cesty končila v přístavišti trajektů v Sassnitzu na ostrově Rügen. V osm ráno najely autobusy do lodi a my jsme vystoupili, abychom se odebrali na palubu. První informací, kterou jsme získali z místního rozhlasu bylo, že posádka je připravena na všechny situace, což posílilo žaludeční křeče jednatelky, které bylo při představě čtyřhodinové cesty po moři preventivně špatně už od nástupu do autobusu. Ti, kteří se mořské nemoci neobávali, se vypravili na obhlídku paluby. Zjistili, že DUTY FREE SHOP je již otevřen a že oddělení s alkoholickými nápoji se otevírá půl hodiny po vyplutí a zavírá padesát minut před přistáním. (Ve Skandinávii je přísná prohibice. Z toho patrně pramení rčení: Pije jak Dán.) Také ke své radosti zjistili, že ceny jsou zde takřka stejně vysoké jako u nás, což je motivovalo k tomu, aby na zmíněný obchod podnikli nájezd. Zaznamenali jsme také obchodníky s lihovinami. Přivezli si takové ty vozíčky, co se na nich obvykle vozí kufry, naložili na ně dvojnásobně větší množství, než se zdálo možné, prokalkukovali ceny a provizi a spokojeně usnuli.

Ve švédském přístavu Trelleborg jsme přistáli v poledne. Z časových důvodů byla zrušena prohlídka zdejší rekonstruované vikingské pevnosti, což vyvolalo menší rebelii a stejně nepřineslo kýžený efekt, protože na místo určení jsme stejně dorazili za hluboké noci. Podle průvodce zde mají v tuto roční dobu být "světlé noci". O tomto faktu jsme ale neměli možnost se přesvědčit, protože nebe bylo pokrytou tlustou souvislou vrstvou mraků.

Když jsme vystoupili uprostřed polí a lesů, jejichž prázdnotu porušoval pouze jediný dům, rozhlédl se kaprál Marek Fiala vůkol a pravil: "Jak to tak vidím, tak si nás pozvali buď upíři nebo vlkodlaci!" Je všeobecně známo, že se stavěním stanů za tmy máme rozsáhlé zkušenosti, a tak jsme po krátkých úvodních zmatcích postavili tábor přesně podle požadavků organizátora, přestože se poněkud lišily od toho, na co jsme zvyklí. Na odlišnost našich zvyků od skandinávských jsme ještě té noci narazili znovu. Když jsme se zeptali, kde si můžeme rozdělat oheň a zda se můžeme koupat v místním fjordu (nebyla tam slaná voda, takže to fjord nebyl, ale toto pojmenování se všeobecně vžilo). Vikingové na nás vylekaně vytřeštili oči a uštědřili nám přednášku, že oheň je největší nepřítel lesů a že z fjordu bere pitou vodu Oslo. Ohně se směly dělat jen při vstupu do tábora, kde se nacházely hasicí přístroje, a tak jsme první večer strávili sedíce na balících slámy kolem lucerničky. Zákaz koupání ve fjordu také nebyl zcela respektován, protože kapacita pěti sprch, které měli k dispozici šoféři ve své ubytovně byla pro dva autobusy nedostatečná.

Fredag-Pátek

V pátek ráno jsme obdrželi snídani, která se skládala z bochníku chleba, dvou salámů a kusu sýra. Kapitán si svůj příděl zálibně prohlédl a pravil: "No, to si nás tady považujou. Na oběd dostaneme celýho soba. I se saněma!" Jednatelka naproti tomu sýčkovala a napomínala mužstvo, aby se tak necpalo, že je to příděl na celé tři dny. To, co vypadalo jako špatný vtip se ukázalo být tvrdou realitou. Zatím jsme se ale, nic zlého netuše, odebrali na prohlídku pevnosti Fredriksten v Haldenu. Pevnost byla v minulosti 7x obléhána Švédy a nikdy nebyla dobyta. Je v ní expozice vojenského muzea a za letních nocí po ní prý bloudí Bílá paní, která hledá svého milého, který tady před dávnými lety záhadně zmizel během hlídky. Několik našich členů narazilo při prohlídce na norské vojáky, kteří hráli fotbal. Zachvátil je sportovní duch a postavili proti nim své vlastní mužstvo. Zápas skončil nerozhodně 0:0, což naši odůvodňovali tím, že jim na mokré trávě klouzaly boty a Norové měli výhodu v tom, že měli kopačky. Skóre nezměnil ani zoufalý pokus kaprála Marka Fialy, který, ve snaze dát závěrečný gól, kopl do balonu tak silně, že odletěl až do přístavu.

Po návratu z pevnosti se naše jednotka odebrala cvičit na protilehlé pole, odkud byla vzápětí vykázána majitelem, který se jako pravý Viking nezalekl ozbrojené přesily. Zatímco mužstvo cvičilo, dozvěděly se markytánky, že organizátor nezajistil stravu, což nás postavilo před nutnost zorganizovat dobrovolnou sbírku nadbytečných zásob. Dlužno podotknout, že ani tato skutečnost nikomu nezkazila náladu a všichni do pytle snesli všechno, co nutně nepotřebovali na zpáteční cestu. Protože většina zvolila jako zásoby buď vepřovou konzervu nebo fazole s párkem, dokázala Dana Wetterová vykouzlit oběd, který byl vyhladovělými vojáky hodnocen velice kladně. Přestože se spustila průtrž mračen, která se tvářila, že jen tak nepřestane, byli spokojeni všichni až na praporečníka Milana Olšara, který se trápil myšlenkou, že musí zhubnout. "Jak jsi na to přišel?" zeptal se ho kaprál Mirek Harenčík. "Já tak jdu do těch schodů v té pevnosti a slyším vrz-vrz-vrz," začal praporečník, "a tak se zastavím a rozhlížím se a poslouchám, odkud to jde. Nic neslyším a tak lehce nakročím. A zase vrrrrz… No, mám kolena v hajzlu!" Za vylíčení této historky byl odměněn přezdívkou Velký Trol.

Lorsdag-Sobota

Také kapitán byl poněkud rozčarován, protože ho začínali otravovat turisté, kteří ho na potkání žádali: "Photo with Napoleon, please!" Snad proto, že byl stále objektem zvěčňování, rozhodl se v sobotu ráno, že se oholí. Začal nevinně a nenápadně tím, že si od jednatelky vyžádal zrcátko. Pak prohodil k lidu, že nemá holicí pěnu a naopak má tupou žiletku a bude tedy trpět. Po tomto prohlášení následovala kýžená reakce. Přítomní muži se seběhli a naservírovali mu ohřátou vodu, štětku, holicí pěnu a luxusní žiletku s trojitým břitem a zvlhčujícím proužkem. Kapitán se spokojeně namydlil a pohlédl do zrcátka. "Co jste mi to tam dali za gembu!" vykřikl poděšeně, protože se podíval na jeho zvětšující stranu. Po té, co se utřel přineseným ručníkem a použil servilně podaný pitralon, prohlásil, že s takovou týmovou spoluprací to jistě někam dotáhneme, a vydal se do bitvy.

Bitva se konala hornatém na poli za táborem, které bylo v místě největšího převýšení přehrazeno jakousi bariérou z olistěných větví, která měla patrně rozdělovat válčící strany. Protože se bitvy ve skutečnosti neúčastnili ani Rakušané ani Francouzi, rozhodli pořadatelé po té, co viděli početní stavy jednotlivých jednotek, že Francouzi budou dělat poražené Švédy, zatímco my budeme vítězní Norové. Velikost naší jednotky budila obdiv a respekt, který se kromě pochval projevil tím, že se večer všichni soustředili u našeho ohně. Po bitvě se přes nedostatek potravin servírovala kromě hlavního chodu dokonce i polévka. Polévku toho večera servírovali i Vikingové. Připomínala vývar z ponožek a obsah soli byl na hranici snesitelnosti.

Na večer organizátoři připravili ukázku místního folklóru. Byl to patrně scénický tanec. V úvodní části se dvě ženy ucházely o jednoho muže. Pak se na scéně objevil žárlivý manžel jedné z nich a pustil se s proutníkem do konfliktu, který vyvrcholil tím, že si symbolicky nafackovali. Po této scénce na taneční parket, pardon, pole, vtrhli ostatní tanečníci, popadli diváky a donutili je, k velkému pobavení těch, kteří se vtažení do tanečního reje vyhnuli, zatančit jakýsi národní tanec skládající se z poskoků a točení. Posezení se protáhlo dlouho do noci, neboť návštěvy nebraly konce. Zpěv českých lidových písní se nad skandinávskými lesy rozléhal dosti hlasitě. Zda to Vikingové brali jako poděkování za ukázky svého folklóru nebo jako rušení nočního klidu se nepodařilo zjistit. Ostatně, nebylo to jediné porušení velebného ticha liduprázdných skandinávských lesů. Se želenou pravidelností totiž místním nádražím (nepodařilo se zjistit, jak velké je jeho využití, protože v dohledu se nacházel pouze jeden srub) projížděl vlak, který svůj příjezd oznamoval houkáním tak silným, že se nám po celou dobu pobytu nepřestalo srdce zastavovat leknutím. Srdce se patrně zastavilo i Mirkovi Harenčíkovi, který byl po té, co společně s jednatelkou a Michalem Jenčem začal zpívat Marseillaisu, napaden kapitánem, který tasil šavli a porazil ho k velkému pobavení ostatních na hromadu dřeva.

Sondag-Neděle

V neděli byly bitvy dvě. První, která pro naši jednotku začínala v lese, kde se k velkému rozčarování jednatelky nedalo filmovat, se konala dopoledne. Pak se jednotka přesunula do míst, kde pole za táborem přecházelo v les a kopec, na kterém byl Pomník dělostřelců (norsky Batterie?sen), a právě tam došlo díky organizačním nedostatkům (Vikingové něco takového podnikli vůbec poprvé) k návalu všech možných jednotek na jedno místo. Marek Fiala označil bitvu jako "pravý norský chaos", což zavdalo podnět k úvahám o tom, že ve skutečnosti bitvy asi nevypadaly o nic líp. Jednatelka s kamerou se rovněž cítila zneuctěná, protože byla z bitevního pole hrubě vykázána slovy: "Madame, please go!"

Po obědě se konala bitva o již zmíněný pahorek s Batterie?sen, který proti Rakušanům (=Norům) samozřejmě neúspěšně hájili Francouzi (=Švédové). Bitva začala tím, že se naše jednotky vrhly mezi diváky, kteří se ulekaně rozprskli, což si v našich podmínkách, kde se přísně dbá na bezpečnost, vůbec nedovedeme představit. Během bitvy došlo k příhodě, která poněkud zpochybnila střelecké kvality Martina Polácha. Nevyšel mu výstřel. Rozhořčeně popadl další patronu, nasypal na pánvičku - a nic. Proklel zátrafku, důkladně ji pročistil, opět dosypal na pánvičku - a zase nic. Když tak učinil asi desetkrát, zeptal se ho Marek Fiala, zda si je opravdu jist, že má nabito. Martin se bil v prsa, vykřikoval, že přece není blbec a nebude střílet z prázdné pušky. Marek mu přesto doporučil, aby si to ověřil. Martin tak na nátlak učinil… a zjistil, že nabito nemá. Marek se jako odborník na střelné zbraně projevil i po bitvě. Jednomu z Vídeňáků, kteří s námi přijeli v autobuse, se pootočila hlaveň. Marek suverénně prohlásil, že to spraví. Oprava probíhala tak, že postupně rozebíral pušku na součástky a pak, nevěda si rady, protože nedokázal bez svěráku pohnout dnovým šroubem, nasypal rozebraný zámek oběma Vídeňákům do náručí a odešel.

Kvečeři nás Vikingové opět obdařili domorodou polévkou. jestliže včerejšího večera se sníst dala, dnes ji dokázali zkonzumovat jen ti nejotrlejší. pokud si chcete dokonale představit její chuť, rozpousťte si lžičku soli ve lžičce vody. jen na vlastní nebezpečí. Večer se jednotka odebrala vykonat hygienu. Část se nechala odvézt do sprch k šoférům, část zvolila přírodní lázeň ve fjordu. Dana Wetterová se rozhodla, že si ve fjordu umyje i hlavu a nahřála si pro tento účel vodu do PET lahve. Protože má krátké vlasy, voda jí zbyla. "Potřebuju se postavit na ten kámen, aby mi uschly nohy, a on je špinavý," prohlásila a začala teplou vodu lít na kámen. Dokázala nám, co je to vrchol snobství: nosit si k řece v lahvi teplou vodu na omývání kamenů. Další významnou návštěvou, která fjord poctila, byla skupinka vedená našimi kaprály. Na břehu narazili na nezletilou vikingskou slečnu, která zde nacvičovala hru na flétnu. Ptala se jich, jestli má odejít. "Nechoď nikam," pravil Mirek Harenčík, "my ti ukážeme tolik fléten, že už to budou rovnou varhany!" a všichni se začali svlékat, aby jí ukázali své nástroje. Dívenka zděšeně prchla. Toho večera se vyznamenal i Čeněk Resl ml., který se z koupání navrátil s náručí hub (všichni tvrdili, že jsou to "norští kozáci" a že je to jedlé - protože jsme dosud nezaznamenali žádné úmrtí, patrně to byla pravda), které byly podávány k večeři. Od Vikingů, kteří získali od šoférů vodku (jeden z nich nám ukazoval tři láhve a vykřikoval: "I ´m happy man!"), jsme výměnou získali suroviny potřebné k jejich přípravě. Zjistili jsme, že výměnný obchod se vyplácí i v době zavedení eura. Ke kozákům byl přidělen i chleba. "Kde je náš chleba?" zeptala se Dana Wetterová své pomocnice Evy Borovské. "Ten jsem odnesla do stanu, když začalo pršet," odpověděla po pravdě Eva. "Všechen chleba?" ujistila se Dana. Eva přisvědčila. "Aha, takže ten chleba pod přístřeškem, co jsem rozdala, byl chleba Vikingů! No, ať si podniknou loupežný nájezd na ty druhé Vikingy!" uzavřela pak.

U ohně pak iniciativu převzal Milan Kouba, zvaný pro své sáhodlouhé přednášky Chytrolín. Nejdříve dorazila jednatelka a sdělila lidu: "Potkala jsem Chytrolína, jak bloumá po táboře jako Bludný Holanďan a hledá si oběť!" - "On fakt strašně hučí. Chtěl jsem s ním mluvit o Egyptě, protože mě to zajímá, ale on o tom mluvil pět minut a pak mi začal vykládat, jak cestoval po Čechách, a vůbec ho nezajímalo, že mě to nezajímá!" potvrdil kadet Dominik Partyka. To už Chytrolín dorazil. Jako oběť si vyhlédl kapitána a Danu, usadil se mezi ně a začal jim vykládat, jak cestoval po vlastech českých. Po pár minutách oba schlíple viseli po jeho stranách a kapitán se rozhodl, že se osvobodí. Nejdříve si vyžádal videozáznam bitvy a pak se odebral do méně nebezpečných končin. Protože Dana už byla celodenním vařením tak utahaná, že neměla sil k útěku, byla na její záchranu zorganizována akce. Tak začal tzv. "velký cyklický útěk". Vypadalo to jako taková ta hra, kdy je vždycky o jednu židli méně než hráčů, a kdo si nesedne, vypadává. Jediný rozdíl spočíval v tom, že jsme se kolektivně snažili, aby židle (v našem případě místo na lavičce) nezbylo na Chytrolína. Přesto se nevzdal. Jeho předposlední obětí byl Zbyněk Petruška, který se pokoušel přehlušit ho zpěvem, a poslední Čeněk Resl ml., kterému už bylo všechno jedno. V hučení neustal ani po té, co jsme mu zazpívali úryvky z písní: "Proč ta sova tolik houkala: hú a hú a hú?" a "Kukačko, už nekukej!"

Pak se tradičně dalo do deště a tak jsme se odebrali do stanu označeného jako bufet. Zde zabodovali bratří Tupí z Nového Jičína. Nejprve se uvedl Péťa. Protože ve stanu seděla všeobecná směs z různých jednotek, zpívala každá skupina vojenskou píseň ve svém jazyce. "Co jim zazpíváme teď?" otočil se na nás. "Znáte Okolo Hradce?" Přikývli jsme. Péťa se otočil k Vídeňákům a zanotoval: "Okolo Hradce cestička, a na ní se zelená a na ní se zelená travička!" Marek Fiala na něj nejdříve nechápavě civěl a pak se zhroutil v záchvatu smíchu. Když se znovu vztyčil, oznámil nám, že je básník, a dokumentoval to veršem, který při této příležitosti složil. Verš zněl: "Okolo Hradce cestička - to je nová písnička!" Pak nastoupil Ondra Tupý. Proplétal se mezi divoce rozestavěnými lavičkami s foťákem ve snaze získat záběry veselí, které mínil dát na internet. Aby byl jeho záběr co nejvýstižnější, pokusil se vylézt na stůl, který se na principu páky hlučně vymrštil přes celé šapitó do vodorovné polohy.

Noc se nachýlila a tak jsme se pomalu odebírali do stanů. O to, že jsme se tam doplazili téměř po kolenou se zasloužil Jerzy Sikora, který pocítil nutnost nám vylíčit své zážitky z domova. "U nás v hospodě seděli nějací lidi a měli tam pitbula. Měli ho přivázaného a tvrdili, že je to zabiják. Pak je ale někdo přesvědčil, že by ho měli nechat proběhnout. Pes byl cvičený a tak se za nějakou dobu vrátil a přinesl páníčkovi úlovek. Jezevčíka. Mrtvého. Ten chlap z té hospody se zděsil a říká: Ten tu nemůže zůstat, to je souseda, já bych tu pak nevydržel! Majitel psa posbíral lidi, přelezli mu plot, dali psa do boudy a přivázali ho na vodítko. Za týden do mělo dohru. Ten chlap z té hospody jim říká: Přiletí sem ten s tím jezevčíkem a ptá se mě, co se tady dělo. Říkal jsem, že nic. - Nekecej, musíš mi to říct. Před týdnem mi pošel jezevčík, tak jsem ho zakopal. A někdo ho vykopal a dal mi ho do boudy!"

Mansdag-Pondělí

Ráno už tak veselé nebylo. Probudil nás nejen budíček, ale hlavně neustávající déšť. K autobusům to bylo daleko a tak byli všichni promoklí až na kost, nemluvě o stanech, které byly tak nasáklé vodou, že si Malťané, kteří přicestovali letadlem, museli připlatit za nadměrnou hmotnost. Sbalili jsme se tedy, vyždímali stany a odjeli do Osla, kde jsme si prohlédli museum vikingských lodí a narazili na přívětivého Vikinga, který požadoval, aby každý jednotlivec měl svůj lístek v ruce, protože on si nás nebude přepočítávat. "Vemte si to a nalepte si to na čelo, ať nejsou problémy!" doporučil nám po krátkém vyjednávání Ondra Tupý. Po skončení prohlídky nás autobusy odvezly do vojenského musea v pevnosti Arkehus. Ti z nás, kteří do musea nešli a vyrazili na místo toho do města, si při pohledu na mapku uvědomili, že se nesmí ztratit, protože si nedokážou zapamatovat názvy ulic a i kdyby si je zapamatovali, nedovedou je přečíst, a i kdyby je přečíst dovedli, jistě by je neodvedli správně vyslovit. V Oslo jsme pobyli tři hodiny. Dvě hodiny z toho lilo, přestože v průvodci se praví, že Oslo je město, které má největší počet slunečných dní v roce z celé Skandinávie. Další pozoruhodností Osla je, že se tam nedá sehnat pohled. Když přistoupíte ke stojanu, které se všude na světě hemží pohledy všech možných významných budov, spatříte prázdnotu. Jsou tam pohledy, to ano. Na všech je nápis Norge a pak liduprázdná krajina. Jedinou živou bytostí, kterou tam můžete najít, je los nebo sob. Jako suvenýr si můžete koupit rozličné přívěsky na klíče a taky troly. Trol je místní trpaslík. Vyskytuje se všude a hrozně chlupatý a ohyzdný. Něco mezi Babou Jagou a Kostějem Nesmrtelným.

Po nástupu do autobusu jsme byli tak utahaní, že jsme usnuli tak tvrdě, že jsme procitli až u jakéhosi marketu za švédskou hranicí. Učinili jsme objev, že se zde dá v kurzu 1:2 platit i norskými korunami. Další závažný objev učinil Milan Olšar. "Oni tady prodávají chlast!" oznámil nám. "Ale to si nekupujte, to je koncentrát! Ta flaška není plná, to si doma dolívají vodou!" Po tomto zjištění nám nezbylo než znovu zalehnout a spát až do Trelleborgu.

Tirsdag-Úterý

Jičínský plukovník Libor Fojtů se tak obával, že dorazíme pozdě, že nám zakazoval chodit čůrat. Výsledkem jeho snahy bylo, že jsme k trajektu, který odjížděl ve 3:15 dorazili o půlnoci a nezbylo nám než bloumat ve studeném větru okolo autobusu. Všichni se těšili, že na vyhřáté palubě zalehnou do čalouněných boxů, jaké byly na trajektu cestou sem. O to větší bylo jejich rozčarování když seznali, že klimatizace je nastavena tak, jako by venku bylo +40oC a ne skoro nula, a že místo čalouněných boxů se zde vyskytují pouze dřevěné lavice.

Zákaz čůrání ostatně platil i po vylodění. Snaha to byla zbytečná, protože na obou stranách polské hranice jsme opět byli vystaveni zdlouhavé prohlídce pasů a v Krnově šofér zabloudil. Do Ostravy jsme dorazili kolem jedenácté (návrat byl plánován na devátou) v domnění, že se zahřejeme. Nestalo se tak. Po celou dobu naší nepřítomnosti zde bylo krásně, déšť jsme si přivezli s sebou. Nicméně - přes všechny útrapy, kolapsy, zádrhele a riziko ponorkové nemoci se akce obešla bez konfliktů a vnitřních problémů. Někteří jsou dokonce tak nadšení, že už si plánují, co všechno v Oslo navštíví příští rok. Zatím vede místní zábavní park - zejména horská dráha…

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku