Občanské sdružení, zal. 1974

Slavkov

26.-30.11.2003

Nebudu-li do konce října v Londýně, budu do konce listopadu ve Vídni, pravil Napoleon, rozzuřený fiaskem svého loďstva u Trafalgaru, a sekl se jen nepatrně. Nebyl v listopadě ve Vídni, byl 2. prosince nedaleko Brna u Slavkova. (Správně se to nejmenuje Brno u Slavkova, ale Slavkov u Brna - a krom toho znal Napoleon onu osadu pod německým názvem Austerlitz, který podle etymologů znamená Auster-blitz, čili Lesk mušlí - ono tam kdysi pradávno bývalo moře.) Tak tedy, onoho 2. prosince roku 1805, přesně na den o výročí Napoleonovy korunovace císařem (tomu člověku tou dobou vycházelo i to, co vlastně ani neplánoval), se císař Francouzů utkal s rakouským carem Františkem II./I. (za to podivné číslování je Napoleon taky odpovědný - František II. byl císařem Svaté říše římské národa německého, kterou Napoleon bez pardonu zrušil, takže se stal Františkem I., císařem rakouským) a ruským carem Alexandrem I. (do jeho číslování Napoleon nezasáhl - o deset let později se o to sice v průběhu svého ruského tažení pokoušel, ale jak to dopadlo, všichni víme). Proto se bitvě u Slavkova také říká Bitva tří císařů (což je lež už proto, že Alexandr byl car, a pak proto, že František ani Alexandr osobně do bitvy patrně vůbec nezasáhli.) Přestože měl Napoleon v porovnání s Františkem a Alexandrem pouze třetinu početního stavu vojska, rozsekal je tam na maděru.

Ve své proslulé řeči, která začíná obligátní frází "Vojáci, jsem s vámi spokojen!" uvádí, že mnoho nepřátel utonulo v rybnících. Podle posledních vědeckých výzkumů utonuli všeho všudy dva lidé, a to ještě ne proto, že by byli do ledové vody zahnáni nepřítelem, ale proto, že se prolomil touto dobou ještě dosti nepevný led. My, jako rakouská jednotka nebýváme s předem daným výsledkem bitvy příliš spokojeni, a také se podle toho chováme, Francouzi se onehdá dali slyšet, že kdyby nebylo scénáře, asi bychom byli obrátili dějiny. No, nebyli bychom sami. V našem národě bývá zvykem upravovat události podle toho, čí spojenecká vlajka sebou právě ve větru plácá na Pražském hradě.

V čem ale naši granátníci dějiny přetočili zcela jistě, byl tzv. Friantův pochod. Historickým faktem je, že Friantova divize významně přispěla k vítězství Francouzů proto, že byla na správném místě ve správný čas - téměř poklusem dorazili během 2 dnů z Vídně - kousek srovnatelný snad jen se zásahem Desaixovy divize u Marenga. Na počest tomuto pochodu se naši ruští (sic!) spojenci rozhodli podniknout pochod z Vyškova do Slavkova. Francouze, aby se neřeklo, vzali taky...

Na pochod se všichni zúčastnění velice těšili. Jediné, co některým z nich (konktrétně místopředsedovi) kazilo náladu, byla předpověď počasí. Mrzelo ho, že tam nebude mrznout, protože nebudou moci být považováni za hrdiny. Skutečně - bylo 16 oC.

Zbytek jednotky dorazil v pátek večer. Hned při příjezdu bylo zřejmé, že během pochodu vojáci nalezli, znovu oživili a začali při každé příležitosti používat slovo "občan". Když jsme, jako již tradičně, dokončili došívání knoflíků na nových výstrojních součástech, vypravili jsme se na pochod městem.

Počínaje sobotou krásné počasí skončilo a nastoupil místo něj vlezlé drobný déšť, což bylo nepříjemné zejména proto, že jsme před hlavní bitvou byli vyloženi u pole, které se změnilo v jednu velkou kaluž, která byla jen tu a tam přerušována ostrůvky mazlavého bláta. Toto počasí zdůraznilo velký organizační nedostatek: pořadatel nepostavil stany a tak se vojáci ve Tvarožné nedůstojně tlačili v průchodech.

Bitva začala kolem jedné. Podle tvrzení účastníků byla mimořádně zdařilá, někteří ji považovali za nejlepší od roku 1982. Po tzv. pozdním obědě byl průvod městem a ohňostroj. Den byl uzavřen oslavou 50. narozenin našeho člena Vládi Borovičky.

Nedělní ráno bylo stejně nevlídné jako celá sobota. Autobus nás dovezl až nahoru na Mohylu míru. Seřadili jsme se do špalíru, na jedné straně Spojenci, na druhé Francouzi. Poprvé jsme stáli první, což nás velice potěšilo. Po projevu faráře Holečka se objevil pop a začal cosi drmolit. Pak pravil: "Ve jménu Krista, našeho Pána," a tuto větu zpěvavě zakončil. To by nebylo nic divného, kdyby se za ním nebyl ozval jakési zvuk, který evokoval představu hejkala, který naprosto postrádá hudební sluch. Všichni se drželi, seč mohli, ale ani pomyšlení na to, že se jedná o pietu, nemohlo zastavit smích. Garda naproti nám pučila smích, bubeník si zakrýval pusu rukavicí, granátník Zátopek se kousal do jazyka a z očí se mu koulely slzy jako hrachy. Po tomto vizuálním vjemu bylo naprosto zbytečné říkat si: "Ovládej se, je to pieta za mrtvé!" Smích se zastavit nedal. Po skončení pietního aktu jsme aspoň měli vhodný konverzační námět. Nacpali jsme se do přecpaných autobusů a vrátili se do Slavkova. Sbalili jsme se a zamířili domů.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku