Občanské sdružení, zal. 1974

Golfe Juan

27.2.-3.3.2003

Dne 1.3.1815 se Napoleon s tisícovkou mužů po 4 dnech plavby vylodil v Golfe Juan při svém útěku z Elby, aniž si byl jist, je-li Francie ještě jeho. Dne 28.2.2003 jsme do Vallauris - Golfe Juan (čti: valoris-golf žyan) po 25 hodinách cesty autobusem dorazili i my, aniž jsme si byli jisti, máme-li všechny kosti a životně důležité orgány v provozuschopném stavu. Rakouská jednotka, která s námi autobus sdílela, nazvala tuto cestu Kreuzfahrt, což volně přeloženo znamená křížová jízda. Zprvu jsme se pokoušeli si cestu zpříjemňovat hlasitým smíchem a pošťuchováním, později jsme se pokoušeli uvést se do otupělosti různými k tomu určenými nápoji, pak jsme se pokoušeli to zaspat a nakonec jsme se dívali na video, ale nic nepomohlo. Nicméně, všichni přežili ve zdraví, až na drobné výjimky (rakousky uvědomělým vnitřnostem některých našich spolubojovníků evidentně francouzská strava nesedla).

Vystoupili jsme na pláži a konečně jsme měli možnost prohlédnout si přímořskou krajinu. Po Cote d´Azur jsme sice jeli už nejméně deset hodin, ale protože se cesta odvíjela vytrvale v sekvencích tunel - kostel - tunel - tunel - most - tunel - tunel - tunel - most - most - tunel -tunel - tunel apod., nebyla příliš motivující. Asi největší údiv vzbudily mandarinky nebo pomeranče visící na stromech a rovněž palmy, vesele se zelenající navzdory tomu, že v naší rodné vlasti dosud ležel sníh. Vynosili jsme zavazadla, postavili stany na náspu na pláži a odebrali se na první příděl francouzského jídla, který byl více než dostačující - vlastně se všichni přecpali k prasknutí. Jakmile jsme totiž stanuli na pevné zemi, všichni jsme podivuhodně obživli a někteří z nás vydrželi sedět u ohně až do časných ranních hodin. Ukázalo se také, že naše hlídka je o mnoho bdělejší než hlídka sousední jednotky. Naše hlídka totiž objevila jejich spící hlídku a protože byla bdělá, pohotová a vtipná a měla smysl pro řád, vyměnila nepozorovaně spící hlídce pušku za lopatu. Po té, co se spící hlídka probrala, odešla klidně s lopatou, aniž si čehokoli všimla (pro toho, kdo nevěří - foto dodáme!!!). Hlídkující voják pak dostal hodnost vrchního lopatčíka.

I další noční program byl pestrý. Náš praporečník usoudil, že si nesmí nechat ujít příležitost vykoupat se v únoru a tak dvacet minut před půlnocí odhodil všechno, co měl na sobě, a za bouřlivého povzbuzování jednatelky a nadšené asistence fotoblesku ponořil své nahé tělo do vln Středozemního moře. Pak se všem snažil asi půl hodiny namluvit, že je mu teplo. Protože se třásl jak ratlík, nikdo mu nevěřil. Připustil tedy, že voda má teplotu minus tři centimetry.

Druhý den ráno nás kromě bubnu spolehlivě vzbudil plážový bagr, který svou nepochopitelnou písečnou akrobacii prováděl po celou dobu kávového obřadu a ranní hygieny. Po tomto představení jsme se odebrali na snídani. Než jsme usedli k jídlu, byli dva granátníci povýšeni na kaprály a kaprál na feldvébla. Odpoledne se konala velká bitva v malém prostoru, jejíž průběh zavdal našim dvěma čerstvým kaprálům podnět k řešení existencionálního problému, je-li horší, když mužstvo nic neumí, nebo když velí tři lidé najednou. Zatímco muži bojovali, markytánky oddaně hlídaly tábor, ale ani přes svou ostražitost nenadělaly nic s tím, že se příroda zachovala vysloveně drze a prostřednictvím silného větru srazila jeden stan... a to zrovna velitelský. Velitel kromě ztráty stanu utrpěl i ztrátu iluzí, neboť jeho syn nalezl silné zalíbení v práci s lopatou, kterou tři hodiny nepřetržitě využíval ke kopání děr v přílivové zóně. Stan byl znovu postaven, což se ukázalo jako velké štěstí, protože kolem osmé začalo pršet. Naštěstí byl tento déšť krátký a nepříliš intenzivní, protože představa noclehu v kaluži písku a rozmočené slámy rozhodně nebyla lákavá. Déšť jsme přečkali ve stanu u večeře, která byla stejně bohatá jako snídaně a oběd a my jsme se dozvěděli, že sýr se jí jako poslední chod. Stále naléhavěji jsme si uvědomovali, že neumět ve Francii francouzsky je značný handicap. Také jsme se osobně seznámili s vydavatelem časopisu Historia militaris, kterému se náš článek líbil do té míry, že nás pochválil a požádal o další.

Noční posezení u ohně bylo opět zpestřeno pánským striptýzem praporečníka, tentokrát obohaceným o vystoupení dalších dvou granátníků, kteří usoudili, že koupat se v březnu už není tak drastické jako v únoru, což pak vyvolalo diskuzi o tom, kolikacentimetrové zkrácení intimních partií má teplota vody na svědomí, a také vyšetřováním drastické ztráty našeho místopředsedy, který pohřešoval modrý hrníček, k němuž má citový vztah. Doufáme, že se mu podaří tuto ztrátu ve zdraví oželet. Pád stanu také způsobil, že se pohřešují povyšovací dekrety, doufá se ale, že budou v pořádku nalezeny.

Třetí den jsme byli opět tradičně probuzeni bagrem. Po snídani absolvovali vojáci cvičení spolu s rakouskou jednotkou a pak pochod městem. Po obědě jsme navázali kontakt s velitelem rakouské jednotky, který nám poskytl cenné informace ohledně vlajky a přislíbil zaslat reglement z roku 1806 převedený do moderní němčiny a s ilustracemi, protože se ukázalo, že původní reglement je dost nesrozumitelný. Odpoledne byla hlavní část celého programu - Napoleonovo vylodění, které bylo pro naši jednotku nevítaně zpestřeno astmatickým záchvatem jednoho ze starších členů, který ho vylíčil následujícím způsobem: 'Nemohl jsem popadnout dech. Tupý na mě vytřeštil oči a řekl mi, že vypadám jako přejetá žába. Řekl jsem mu: Já nemůžu dýchat! a on na to: Mluv hlasitě!" Naštěstí to nahlásil našemu feldvéblovi a ten zase kaprálovi, který rozrazil vlastní řady a spěchal ho zachránit. Náš feldvébl to ovšem nenechal jen tak, a měl k nebohému astmatikovi tuto řeč: "Ty, Ivane! Už mě n…r! To nemůžeš "padnout" a odpočinout si?! To se musíš cpát do útoku?! To máš všechno z toho, že sníš dvanáct párků, když normální lidská porce jsou tři! Nebudeš mi na těch akcích žrát!"

Program skončil v pět hodin a my neradi zrušili tábor, sbalili si věci a převlékli se do civilu. Azurové pobřeží jsme opouštěli neradi už proto, že nás čekala další 25-hodinová cesta a po ní místo šplouchajícího moře, palem a mandarinek ukrutná zima a sníh. Odjeli jsme dvacet minut po sedmé hodině. Hned na začátku zpáteční křížové jízdy jsme se dozvěděli, že jeden z našich nováčků má velice exotické chutě. Na velitelův dotaz: "Co to jíš?" odpověděl: "To je normální uzený pštros. Ne... šprossss... škros... škrot... šp.. šp..." Po dvanácti marných pokusech to se slovy: "To je v cizí řeči, já to neumím přečíst!" vzdal. Myslel tím šprot a my jsme to moc dobře věděli. Nejsrdečnější smích je smích škodolibý... Jinak cesta proběhla vcelku fádně, protože byli všichni tak unavení, že uvítali spánek, i když v různě zkroucené poloze. Po procitnutí jsme pro zlepšení morálky mužstva sledovali na videu film Pelíšky, o němž rakouská část osazenstva i přes neznalost jazyka usoudila, že je veselý. Veselé muselo být aspoň něco, když už byl pohled na zasněženou krajinu tak deprimující.

U vídeňského Arsenalu jsme vyložili Rakušany, kteří nás upřímně litovali, že před sebou máme ještě 300 km. Nakoukli jsme aspoň do místního obchodu s knihami a pohledy. Pokladníkovi se to nelíbilo a zavolal si nějakého chlapa, který se pokoušel vynadat jednatelce, která ke své smůle hovoří jediná německy, za to, že tady stojíme. Jednatelka neztratila glanc a vysvětlila mu, že oni pánové, kteří mají na schodech Arsenalu věci, jsou jeho krajané a že si s nimi má tudíž promluvit sám. Co jim řekl již není známo.

První a jediný problém nastal již tradičně na hranicích v Mikulově-Drasenhofenu, kde se mladý celník toužící po povýšení vytahoval na naše řidiče s tím, že neměli jet osmdesátkou, ale šedesátkou, a chráněn okénkem, pistolí a funkcí (vše měl při své zakrslé postavě zapotřebí) drze vykřikoval, že jestli ze sebe bude dělat supermana, dá mu místo 29 € jako pokutu rovnou stovku. Po sedmé večer jsme byli doma. Jak se zdá, akce byla úspěšná a nikdo se nedal odradit délkou a nepohodlím křížové jízdy, protože za tři měsíce jsme rozhodnuti ji absolvovat znovu. Tentokrát budeme směřovat do Peschiery.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku