Občanské sdružení, zal. 1974

Dennewitz

5.-7.9.2003

Napoleon u Dennewitzu osobně nebyl. Asi proto dostali Francouzi na frak a Spojenci neočekávaně vyhráli. S vědomím vítězství našich zbraní jsme tedy podstoupili další ze svých příliš dlouhých cest. 190. výročí bitvy u Dennewitzu jsme pojali nejen jako jednu z našich akcí, ale i jako tak trochu vzdělávací zájezd. Vesnička Dennewitz leží asi 70 km jižně od Berlína, proto jsme se rozhodli v rámci účasti na akce navštívit i německé hlavní město, kam je to z Lipska i Jeny daleko. Chtěli jsme tam být už ráno a tak jsme z Ostravy vyrazili už o půl desáté večer. Nejkratší trasa vede sice přes Polsko, ale protože si nikdo nepřál být uvězněn na porušení jejich zbrojního zákona, zvolili jsme delší, ale bezpečnější cestu severem naší republiky.

Cesta se protáhla ještě o zastávku ve Zlatých Horách v Jeseníku, kde jsme nabrali část místní jednotky. Už jsme tam sice byli, ale doposud nikdy v noci, teď jsme měli příležitost poznat, že tam končí nejen mapa, ale i svět, a na vlastní oči se přesvědčit, že jsou ještě na zemi místa, kde lišky dávají dobrou noc. Nám ji přišly popřát hned tři. Nikomu to ale nebylo moc platné, protože řidiči jeli po klikatých cestách stylem brzda-plyn, což mělo za následek, že kdo náhodou usnul, spadl do uličky nebo na spolujezdce.

Do Berlína jsme dorazili o půl jedenácté dopoledne, což nebyl oproti plánovanému příjezdu v devět zase tak velký skluz, ale jak se později ukázalo, trasa prohlídky byla tak dlouhá, že nám ona hodina a půl citelně chyběla. První překážku, která spočívala v tom, že řidiči autobusu neměli mapu, se nám podařilo překonat díky tomu, že prohlídka začínala u Televizní věže, kterou je, naštěstí, odevšad vidět. Tam jsme se rozloučili se šoféry s nadějí, že se jim podle mapy zapůjčené jednatelkou podaří najít parkoviště, na kterém měli čekat, a vydali se na cestu. Než jsme dorazili do Pergamonmuseum, v jehož expozici jsou památky z Dálného Východu, rozdělili jsme se na tři skupiny, což později přineslo jisté komplikace. Řidiči totiž nebyli spokojeni s naším výběrem parkoviště a zaparkovali jinde, což nám sice sdělili SMS-kou, ale my jsme to zase neměli jak sdělit ostatním skupinám.

Po prohlídce Pergamonmusea jsme zamířili k Braniborské bráně, vyfotili se u bývalé Berlínské zdi a pokračovali kolem Vítězného sloupu kolem Zoologické zahrady ke kostelu císaře Viléma, který byl zničen při bombardování za 2. světové války. Tam jsme již necítili nohy a začali jsme chápat, že do zámku Charlottenburg už asi nedorazíme. Osvěženi coca-colou z místného McDonalda (příjemně nás překvapilo, že stojí stejně jako u nás) a pohledem na plastové makety orgánů, do nichž lze zavést piercing, jsme se vydali na poslední část cesty. Tam jsme narazili na druhou schvácenou skupinu a rozhodli se, že mohou počkat na místě, kde právě jsou. Zbytek výpravy se zatím disciplinovaně shromáždil na původně určeném parkovišti a díky mobilu se dozvěděl, že tam má zůstat a hlavně se nehýbat z místa. Devět statečných doběhlo údernickým tempem k zámku Charlottenburg, který je jistě krásný, má-li člověk čas si ho prohlédnout, a oznámilo šoférům neradostnou skutečnost, že se budou proplétat uličkami Berlína a sbírat skupinky. První skupinku zanechanou na cestě k Charlottenburgu jsme vyzvedli bez problémů, k vyzvednutí druhé bylo nutné projet mezi kamionem a autobusem tak, že po každé straně našeho autobusu byly asi tak dva centimetry místa. Všichni byli tak uštvaní, že usnuli, sotva si sedli. V tom okamžiku začalo poslední dějství dramatu. Šoféři vyjeli z výřezu mapy a byli ztraceni. Jednatelka, které z toho bezvýchodného motání a faktu, že navigující šofér neumí navigovat, stoupl adrenalin nad únosnou mez, se naklonila nad řídícího šoféra a pravila: "Najeďte na tu lipskou dálnici, nebo se odtud do nejdelší smrti nedostaneme!" Šofér radostně uposlechl. Radost však neměla dlouhého trvání, neboť se začalo zdát, že objíždíme Berlín kolem dokola po vnějším okruhu. Naštěstí jsme zjistili, že jedeme správným směrem a kolem osmé večer jsme šťatně dorazili do Dennewitzu.

Přestože nás předseda, který vnitřně odmítal již na třetí akci za sebou stavět stany po tmě, honil seč mu síly stačily, tma stejně klesla dřív, než byly stany vztyčeny. Přesto se podařilo zamezit ztrátám pušek, kolíků i osobních zavazadel. V deset večer se konala štábní porada, kde nám sdělili smutnou skutečnost, že jsou přísně zakázány kontaktní střety jednotek a střelba v táboře, a potěšující skutečnost, že se po bitvě bude fasovat pivo, což všichni kvitovali s povděkem. Nadšeni představou, že teď po dva dny nebudeme vydáni všanc našim šoférům, jsme se sesedli kolem ohně a strávili příjemný večer.

Den začal pochodem městem a odhalením nově opraveného pomníku. Na oběd jsme dostali výborný guláš a po obědě se konala porada Spojenců. Jak se ukázalo, nebyl velitel příliš strategicky nadán, neboť pravil: "Nemáme žádný pevný plán. Francouzi budou soustředěni u větrného mlýna, Spojenci tady dole u vstupu na bojiště. Uděláme to více méně tak, že počkáme, co budou dělat Francouzi a budeme na to reagovat!" Přesto se bitva vydařila. Pro náš klub bylo navíc přínosem, že všichni velitelé, když uviděli, že je nás třicet a že se bílou barvou uniforem odlišujeme jak od modrých Francouzů tak zelených Prusů, pojali k naší jednotce velkou náklonnost. Tak velkou, že jeden pruský plukovník usnul na lavičce u našeho ohně a ráno se objevil v táboře a hledal jednotku. Když mu bylo sděleno, že se fotí u větrného mlýna, dal se do běhu, aby taky stihl být na fotce. O další zpestření se postaral předseda, nedávno povýšený na kapitána, který v jednom ze stánků v táboře nalezl jezdecké boty za výhodnou cenu. Po vyzkoušení veškerého nabízeného tovaru nešťastně odešel s poznámkou, že takový objem lýtek má kromě něho už jen Arnold Schwarzenegger.

Na večerní poradě štábu byli všichni účastníci pochváleni až na jednotlivce (nepodařilo se vypátrat, o koho šlo), který ze sto let nečištěné pušky vystřelil nejen kus papíru, ale i kouli se zpečeného prachu, kterýžto předmět doličný nechal organizátor Hans Michael Hillebrand pro výstrahu kolovat. Program skončil a my jsme se vydali do vsi utratit svá drobná TEURA (od slova teuer - drahý) za místní pivo. Když jsme vyčerpali své devizy, vrátili jsme se do tábora, kde jsme našli Prusy, toužící se s námi i přes jazykovou bariéru spřátelit.

V neděli proběhla malá bitvička ve vesnici (velitel nám na poradě opět sdělil, že se budeme řídit podle Francouzů a že minule se schovali za bránu a divákům se to líbilo) a pak jsme se vyfotili u větrného mlýna a začali likvidovat tábor. Před odjezdem jsme ještě předali dárek pořadateli Hans-Michael Hillebrantovi, který byl s naším výkonem nadmíru spokojen, a už jsme opět byli vydáni všanc našim šoférům. Na hranice trefili bez problémů, ale o problémy se nám postarali celníci. Jeden vykřikoval, že průvodní list autobusu je neplatný, protože není zelený (zajímavé je, že před třemi dny ještě platný byl), dáma v pokladně zase považovala za nutné nejdřív dopít kafe, než nás vyřídí, a Češi nás dvakrát poslali pryč, že nemají čas, protože se střídají směny, čekali jsme tedy půl hodiny na to, než přišli a bez kontroly nám zvedli závoru.

Pak začal hladový pochod. Ŕidiči z nepochopitelných důvodů objeli Teplice, kde je nádherná hospůdka s krásnými českými cenami, a zamířili do Ústí nad Labem. Nevím, kterak je to v naší hustě zalidněné vlasti možné, ale na 60 km od Ústí po Prahu není ani parkoviště, natož motorest. Teprve asi 10 km před Prahou jsme spatřili ceduli, která lákavě hlásala: "Motorest Březnice, non stop." Šoféři však zaměnili název Březnice za Březněves (část Prahy) a zamotali se v řečené vísce. Našli jsme sice hospůdku, kde bychom dostali najíst, ale Pražák, ochotný a milý, pravý český podnikatel, pravil: "40 lidí? To byl byl dobrej kšeft, ale mně už se nechce nikoho vobskakovat, běžte jinam!" Ani další pokus najíst se v Praze nepřinesl kýžené ovoce. Předseda, který se šel informovat, zda mohou obsloužit čtyřicet lidí, se vrátil velice rychle řka: "Ceny tam sice nejdou pod 150,-, ale za to, když se nakloníte nad jídelním lístkem, začne na vás mluvit Golem. "Dobrý den, vítáme vás v naší restauraci." a pak se s váma rozloučí: "Doufáme, že si odnášíte nevšední gastronomický zážitek!" My jsme si žádný zážitek neodnesli. Když se ukázalo, že motorest Lípa, který měl být podle informací některých členů "za Prahou" není de facto ani 19 km před Hradcem Králové, zastavili jsme ze zoufalství v motorestu TIR, který sice prostředím i porcemi připomínal závodní kuchyni, ale aspoň byl otevřený. Po té, co někteří členové investovali peníze do automatu na lovení hodinek, které jakživ nikdo neulovil, jsme nastoupili a vyrazili konečně domů. Do Ostravy jsme dorazili kolem čtvrté ráno a většina členů se odebrala do postele. Část výboru však ještě do sedmi diskutovala na parkovišti a posléze na benzince o průběhu akce. Vyhodnotili jsme ji jako mimořádně vydařenou, což se dá říct i o počasí, které celou dobu hrozilo deštěm, který se naštěstí nakonec nekonal. Teď očekáváme tisíce děkovných dopisů.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku